Simulation & Winterfresh

Simulation 

Výstava
nového cyklu obrazů malíře Argišta Alaverdyana se nazývá „Simulaion“.
Tématem je elektronika současnosti a blízké budoucnosti. Skrze obrazy
nám dává Argišt nahlédnou pod
povrch strojů, čímž se staví do role „morfologa“. Jakým způsobem a do
jaké míry je člověk ve vztahu k této „Simulaci“ je nezřejmé. Napětí může
nastat tehdy zda si nejsme jistí tím, jestli se díváme na stroj nebo
jsme jeho součástí. I když jsou obrazy ve vztahu
ke kritice společnosti jak zdůrazňuje autor neutrální, nemůžeme
vyvrátit naléhavou povahu prací ,díky jejich nebezpečně podmanivé
barevnosti a podezřele uhlazenému způsobu malby.

Winterfresh 
Současně probíhajicí výstava s názvem

Winterfresh

prezentuje pětici
autorů, jejichž tendencí je aktivně vstupovat a zasahova do veřejného
prostoru. Představuje jednotlivé přístupy k dokumentaci akcí ve formě
fotografií a videa, nebo v podobě artefaktů zanechaných
na místě uskutečněné performance v prostoru galerie. Náměty dílčích
projektů jsou aktuální a vztahují se volně nebo přímo k politickým a
jinak sociálním tématům. Každý z vystavujících si pro své vyjádření volí
nejruznější prostředky. Pro Pabla Chiereghina
je to například vandalismus spáchaný na svém vlastním automobilu za
pomocí permanentího nápisu s nimž se následně pohybuje v běžném
silničním provozu. Šimon Sýkora ve svém videu představuje sebestylizaci
do role extremisty, učastníka demonstrací a událostí
spojené s komunitou propagující určitou formu ideologie. Jiří Suruvka
naproti tomu, přebírá na sebe podobu a roli konkrétního performera konce
devadesátých let, čímž pozoruje a srovnává reakce tehdejšího a
současného diváka na zapomenutou performance a otevírá
také otázku fenoménu „rekonstrukce“. Roza Pogosian pak vstupuje do
prostoru napřímo, skrze instalaci uskutečněné během její performance s
názvem „Samovláda“. Poetičtějším způsobem může být vnímaná
fotofokumentace několikaměsíčních zásahů na opuštěné benzínce
Deany Kolenčíkové, v nichž počítá s divákem, jemuž v průběhu několika
měsíců může uniknout kompletní vyznění intervence. Deana však zvolila
každý samostatný zásah takovým způsobem, aby se stal pro kolemjdoucí
nosným i bez celku, jakým jej následně prezentuje
v galerii. Výstava Winterfresh se také zamýšlí nad způsobem prezentace
dokumentující performační umění, které se snaží nejen podat zprávu o
provedení umělcova záměru, ale představit jej jako dílo, které vzniká
paralelně k živým událostem a je schopno se stát
svébytným artefaktem. Princip uzpůsobení sebedokumentace jeho autorem
může vzbuzovat napětí mezi účelnou estetikou a performancí jako
autentickým dílem v reálném čase. S takovou polemikou výstava
Winterfresh vědomně pracuje a poskytuje tomuto druhu umění možnost
dlohodobější komunikace s publikem, než v okamžicích vzniku jejich
záznamů.