Malířská tvorba Stanislava Diviše náleží již dlouhou dobu k výrazným autentickým hodnotám české výtvarné scény. Její počátky jsou spojeny s generací, která se řadou výstav označených jako Konfrontace hlásila ke slovu přibližně od poloviny osmdesátých let. Silný impuls pro vlastní uměleckou cestu nalézali příslušníci této generace v myšlenkových proudech světové postmoderny. Tvorba Stanislava Diviše se vydala v této osvobodivé situaci, která nevyžadovala avantgardistické inovace, ale otevírala všechny formální i obsahové možnosti, na cestu za rehabilitací obrazu jako média schopného dotýkat se podstatných otázek našeho pobytu ve světě. 

Struktura cyklů, s níž malíř od samých počátků pracuje, poukazuje na myšlenkovou koncentraci a systematičnost při řešení základních otázek umělecké tvorby. K těm prvním z poloviny osmdesátých let patří například KašpařiRedukce krajiny neboMytologie. K těm novějším, aktuálně vitálně rozvíjeným, náleží Barevná geometrie, reinterpretující současnou monochromní geometrickou abstrakci, nebo Střepy paměti, obracející se v koloristicky proměněných citacích k české předválečné avantgardě, či Příběhy vládců, vztahující se k duchovním projevům kulturně a časově vzdálené civilizace. Ve všech dosavadních cyklech pracuje Stanislav Diviš svrchovaně s významovými kvalitami barvy jako iniciátorky emocí a nositelky obsahů, jimž můžeme rozumět v kontextech našeho civilizačního prostředí. Velké plochy základních geometrických tvarů, jejichž podoba a řád je nikoliv matematický, ale mentální, se objevují křehce rozrůzněné rukopisem, malířským gestem či monochromní strukturou. Stanislav Diviš velmi koncepčně pracuje s prastarým médiem malby a přes nepřehlédnutelnou přítomnost racionality v jeho tvorbě je stále otevřen vší mnohotvarosti světa.