Stav

Tělo přečteme okamžitě. Pohlaví, stáří, poškození, síla. Stačí jediný pohled a každý už zhruba ví, jak má tomu druhému rozumět. I těhotná žena se samozřejmě mění v takové bleskové sdělení, a dokonce se na jeho základě stává pro druhé podstatně srozumitelnější, než v tu chvíli bývá sama sobě.

Jana Kasalová si začala v průběhu těhotenství obkreslovat proměny vlastního těla nejspíš právě z údivu, že je najednou takto čtena. Něčím by to mohlo připomenout i práci typografa, který pozorně studuje pozvolný přechod jednoho písmena v písmeno jiné – sice podobné, ale se změněným významem.

Jenže otázka, k čemu tu vlastně dochází, se přirozeně brzy rozšířila až na hranici toho, co už člověk sám těžko dokáže zodpovědět. Ani tělo ženy, která se mění, a ani mužské tělo, které ji takto změnilo, totiž nejsou ničím víc než prostředníky. Jednotlivá těla působí jako znaky proto, aby se poslušně skládala v jakýsi text, který se tu píše odedávna a zní nám jako zákon.

Přímým protějškem obkreslovaných těl se tak na výstavě Jany Kasalové stávají útržky vět z prvních kapitol knihy Genesis a z přikázání Desatera, ve kterých jako by se snažila postřehnout prvopočátky naší civilizace. Spojení dvou nebo tří slov se tu vynořují z nedozírného grafického moře jako zárodečné shluky, které se teprve postupně rozvinou ve složitější sdělení.

Stav, v němž se nachází žena přivádějící na svět nový život, ale rozhodně není stavem odtažitého intelektuálního odstupu. Provází ho naopak nepotlačitelná potřeba vstupovat do myšlenek bezprostředně, tělesně. Aby ten, kdo kreslí, byl zároveň i sám kreslen, a ten, kdo píše, zároveň i sám psán.

Janu Kasalovou tedy nepoháněla snaha o šokující originalitu, když si v prvních měsících po porodu zkusila kreslit a psát mateřským mlékem. Bylo to neodolatelné zaujetí látkou, která zůstane přímou stopou těla, ať už poslouží výtvarnému gestu nebo slovnímu sdělení. Díky tomu si autorka mohla přesvědčivě prožít svou přítomnost v díle, které jinak jen těžko dokázala mít pod kontrolou. Ne náhodou nejucelenější ze všech tehdejších nápisů působí tak, jako by sama sobě kladla na srdce: „Nemám potřebu kombinovat. Musím se soustředit.“

Jaromír Typlt
kurátor výstavy