Kurátor Jan Zálešák v textu k výstavě Softcore správně položil důraz na pozvolnou „sedimentaci“ a „pohyb v pomalu rostoucí množině prvků“ v malířském vývoji Tomáše Bárty. Rok poté můžeme před novými obrazy konstatovat, že jsou zatím nejradikálnějším zlomem v autorově malířské tvorbě, zároveň ale podotknout, že tím neopustila dříve prozkoumávané teritorium. Zatímco výstava Někdy, ve chvíli jakéhosi záblesku, se probudím a obrátím směr svého pádu v ostravské Galerii Dole na jaře letošního roku zachycovala krystalizaci Bártova nového výtvarného názoru, u souboru středních formátů z Things You Can‘t Delete již vidíme rozvinutý rejstřík nových motivů a postupů. Hybným faktorem se v nich stalo uvědomění si vlastních kořenů v modernistické tradici.