Tvorba Tomáše Polcara odráží jeho způsob života a stav mysli. Neschovává se bezradně za filosofování či pseudovědu, jde v ní o touhu po dokonalém vyjádření. Polcar věří ve smysl obrazu. Jeho první cyklus Hnití plodí žití (2007) souvisí s odchodem z města a návratem do přírody. Vztahuje se ke krajině a jejímu plynutí ve věčném koloběhu proměn. Název prvního z cyklů vychází z alchymistické formule: Každé semeno musí nejprve zčernat, aby mohlo znovu vzejít. Tomáš, obklopen krajinou Českého středohoří a jejím velkorysým prostorem, si začíná vedle lineárně zakoušeného rychlého městského času všímat cykličnosti času v přírodě. A sám začíná pracovat v tematických cyklech, v jejichž počátku je nějaký přírodní jev. Směr jeho myšlenek o hmotě a fyzikálních jevech jako o materiálních projevech ducha iniciovala právě krajina a její plynutí ve věčném koloběhu proměny. Monumentální monochromatické obrazy Hnití plodí žití jsou poctou krajině, přírodním živlům, životu i smrti. A zároveň oslavou malby. Následoval cyklus Atomos (2010), řešící kruh jako dokonalý platónský tvar, a tedy jako základní útvar, z něhož se odvozují okolní entity a vztahy. Cykly Sóma a jeho podmnožina Arché (2012 – 13) vycházejí z tvaru buňky včelího plástu. Tomáš jej zná zblízka, chová včely. Zaměřuje se na dokonalost tvaru šestiúhelníkové buňky, jím tvořenou síť, vztahy části a celku, vznikem a rozpadáním, plností a prázdnotou. Obrazy z tohoto cyklu představují kultivovanou malbu, na jedné ploše se zde potkávají geometrie s lyrickou abstrakcí a průniky do krajiny. Na Sómu přímo navazují obrazy z cyklu Rezonance (2014). Rezonančním tématem je šestiúhelník. Zprvu převažují geometrické kompozice, a postupně se odehrává návrat do prostoru symbolické krajiny. Naznačený návrat ke krajinám cyklu Hnití plodí žití v Rezonanci získává jasný směr. Polcar se na velkých formátech vrací k malířskému uvolněnému stylu z cyklu Hnití plodí žití. V případě Rezonance je malba ještě monumentálnější. Zpočátku ještě zůstává u šestiúhelníku, jeho významovost podporuje jeho opakováním a hexagony nechává spolu v různých variacích rezonovat. Geometrie přetrvávající ještě z předchozí Sómy však postupně ustupuje expresi a lyričnosti. Tematický vrch přebírá abstraktní krajina a šestiúhelník se z ní vynořuje nikoli jako hlavní téma, ale jako konfigurující a uklidňující prvek, mnohdy již pouze v tušeném náznaku.

Kotva šestiúhelníku postupně přestává být zapotřebí a Tomáš se ve své nejnovější tvorbě ocitá zpátky v krajině, se kterou si začal v lyrickém i výpravném Hnití. Jde až na tresť krajiny. Snaží se porozumět směsi pocitů a vjemů, souvisejících s konkrétní krajinou, a dosáhnout jejího nejčistšího extraktu.

Tomáš Polcar (13. 5.1973 v Praze) patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila v devadesátých letech 20. století. Je to generace specifická, která ještě zažila šedou a stísněnou předlistopadovou dobu, ale dozrávala a naplno vykročila do svobodně se nadechujícího, objevujícího a tvůrčího času. Nadechovala a reformovala se i Akademie výtvarných umění, přicházeli sem inspirativní profesoři, pořádaly se společné výstavy. Byla to tehdy ideální konstelace a s odstupem času se ukazuje, že právě z této generace vzešly výrazné umělecké osobnosti. Tomáš Polcar prošel na Akademii mezi lety 1991 – 1998 třemi osobitými ateliéry a poznamenaly ho tak tři umělecké legendy: Hugo Demartini, Aleš Veselý, Milan Knížák. Od Demartiniho pramení cit pro materiál a formu, od Veselého zaujetí obsahem, energiemi, proporcemi, od Knížáka zaostření na reflexi, komunikaci, myšlenku. V legendárních devadesátých letech se účastnil všech klíčových akcí a výstav své generace, jako bylo II. bienále mladých v Galerii hlavního města Prahy v Domě U kamenného zvonu v roce (1996), Snížený rozpočet v Mánesu (1998), CZ 99, Václavské náměstí (1999); Konec světa v Národní galerii (2000). Vedle klasické tvorby jej na čas okouzlila nová média. Nepřehlédnutelné byly intervence Reklamní kampaň na obyčejné předměty nebo Portréty nahých lidí v roce 1998, které uskutečnil v tandemu s Ester Polcarovou. Po té, co se odstěhoval z Prahy do Slavětína nad Ohří, opustil nová média a ve své tvorbě se vyjadřuje skrze sochu a obraz. Pracuje v cyklech, které postupně představil na samostatných výstavách výběrem ve Vrchlického divadle v Lounech, Louny, (2008, 2010), kostele sv. Ignáce v Chomutově (2010), Galerii Makráč (2011), kapli Pohřebního bratrstva Židovské obce v Lounech (2012), Libeňské synagoze v Praze (2012), GAML (2013), Rabasově galerii v Rakovníku (2013), Galerii Kotelna v Říčanech (2014), Galerii Prostor 228 v Liberci (2014), Galerii U Prstenu v Praze (2014), Galerii města Blanska (2015), naposledy v Galerii Klatovy / Klenová v kostele sv. Vavřince (2015). Pravidelně vystavuje na výstavách Klubu konkretistů a na Art safari ve Studiu Bubec. Je zastoupen ve sbírce Galerie Klatovy / Klenová.

Kurátorka: Lucie Šiklová

Foto: Ester Polcarová