Malíř a sochař Tomáš Polcar je umělec z rodu hledačů. Nejde mu primárně o sebezpyt vlastního nitra, ačkoli se nakonec nevyhnutelně svého já, ve smyslu psychologie spíše jungovské nežli freudovské, dotýká. Je dalek „uměleckého výzkumu“ a nepropadá pokušení stát se diletujícím filosofem či vědcem s „výstupy uměleckého zkoumání“. Neskrývá svůj úžas nad světem ani touhu po jeho poznání a potvrzení si místa v něm. Je to poctivá i těžká cesta, a sám si ji neulehčuje. Jde vážně, bez šklebu či výsměchu, smutku nebo pomocné ironie. Občas narazí na radost. Jde mu o poznání i pocit, a o vyjádření a sdělení všeho toho, tedy o pravdu a její obraz.

Poté, co se z Prahy odstěhoval k Českému středohoří, si začal vedle lineárně zakoušeného rychlého městského času všímat cykličnosti času v přírodě. Směr jeho myšlenek o hmotě a fyzikálních jevech jako o materiálních projevech ducha iniciovala krajina a její plynutí ve věčném koloběhu proměny. Začal tvořit v cyklech. Hnití plodí žití (2007) bylo poctou krajině, přírodním živlům, životu i smrti a zároveň oslavou malby. Následoval geometrizující cyklus Atomos (2010), řešící kruh jako dokonalý základní tvar, z něhož se odvozují okolní entity a vztahy. Na geometrických principech byl do určité míry založen i další cyklus Sóma, vycházející z tvaru buňky včelího plástu. Polcar se tu zaměřil na dokonalost tvaru šestiúhelníku, jím tvořenou síť, se sítí související vztahy části a celku, vznik a rozpadání, plnost a prázdnotu. Rafinovanou malbou, kdy se na jedné ploše potkávají geometrie s lyrickými průniky do plenéru, se téměř po sedmi letech znovu dotkl krajiny.

Obrazy z následujícího cyklu Rezonance (Galerie U Prstenu, 2014) ještě úzce souvisely s tématem hexagonu. Zprvu šlo o geometrické kompozice, avšak nadále se začal odehrávat návrat do prostoru symbolické krajiny, postupně artikulovaný na výstavách Šířka,

 Výška, Hloubka (Galerie města Blanska, 2015) a Intervallum (kostel sv. Vavřince v Klatovech, Galerie Klatovy / Klenová, 2015). Čisté usazení v lyricko expresivní malbě, v mnohém blízké přístupům popisovaným v Malířských rozpravách Mistra Okurky, zen buddhistického mnicha z císařského rodu Ming z konce 17. století, se odehrálo na výstavách Krajiny (Topičův salon, Praha, a UFFO, Trutnov, 2016).

Současná výstava OBRAZ v Galerii města Loun představuje vývoj od Rezonance dál, a navazuje tak na výstavní projekt Kyklos (2013), prezentovaný v GAML, soustředící se na cykly mezi lety 2007–2013. Tomáš Polcar se na velkých formátech vrací k uvolněnému expresivnímu stylu Hnití plodí žití a ještě posiluje monumentální výraz. Geometrické relikty z předchozí Sómy postupně stále více ustupují expresi a lyričnosti. Tematický vrch přebírá abstraktní krajina a šestiúhelník se z ní vynořuje nikoli jako hlavní téma, ale jako konfigurující a uklidňující, mnohdy pouze tušený prvek. V současnosti kotva šestiúhelníku již zcela zmizela a Polcar se ve své nejnovější malířské tvorbě ocitá naplno v krajině. Nepředstavujme si však to venku. Neočekávejme kopce, horizonty, řeku, natož stafáž. Polcarova sdělení reality, se kterou se setkává, nespočívají v otrockém přepisu vnějšího podnětu na sítnici oka, ostatně úplný obraz se také vždy dotváří v mysli. Jde tu o krajiny, co ukazují další bod cesty Polcarova obratu zvenku dovnitř, obratu, který se mu děje skrze krajinu, čas uvnitř ní. Výrazová monumentalita ustupuje, na velkém formátu se odehrává naopak něco docela subtilního: malíř se snaží porozumět směsi pocitů a vjemů souvisejících s místem, ve kterém se nachází, a z nich dosáhnout obrazem nejčistšího extraktu. Jak praví Mistr Okurka: „Naše vlastní lidské poslání v krajinomalbě nespočívá pak v rozlehlosti, ale ve schopnosti ji omezit, nespočívá v mnohosti, ale ve schopnosti ji zjednodušit…“ Právě tady nachází smysl obrazu. Je pro něj sdělením odvíjejícím se od prvního pocitu, dojmu, ale u něj nekončícím. Skrze obraz jde až na tresť.

Lucie Šiklová, 2017