Pohled do výstavy Rezonance; 2014, Galerie U Prstenu Praha; Tomáš Polcar, zleva REZONANCE 14025, 2014, 175 x 175 cm; REZONANCE 14023, 2014, 175 x 175 cm; SÓMA 37, 2013, 175 x 175 cm; REZONANCE 14029, 2014, 60 x 50 cm, SÓMA 36, 2013, 175 x 175 cm; vše akryl na plátně, foto: Ester Polcarová

TOMÁŠ POLCAR – REZONANCE

Galerie U Prstenu, Praha, 22. 10. – 21. 11. 2014

Tomáš Polcar patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila koncem 90. let minulého století. Je to generace, která ještě zažila předlistopadovou atmosféru, ale dozrávala a naplno vykročila do svobodné doby a v rámci českých dějin umění představuje občerstvující vlnu naší výtvarné sféry. Polcar prošel na Akademii výtvarných umění v Praze třemi osobitými ateliéry. U Huga Demartiniho si vypěstoval cit pro materiál a formu, u Aleše Veselého zaujetí obsahem, energiemi a proporcemi a u Milana Knížáka zaostření na komunikaci, reflexi, a myšlenku. Po té, co se odstěhoval z Prahy do Slavětína nad Ohří a rezignoval na nová média, se soustředí na práci v tematických cyklech. I přes klasický výraz sochařských a malířských technik je konceptualista, a jde mu zásadně o sdělení. Odtud se odvíjí jeho vztah k formě, ve které se nezabydluje, ale volí ji podle pocitu a potřeby.

Dnešní výstava představuje Tomáše především jako malíře. Těžištěm jsou nejnovější obrazy Rezonance z roku 2014, vycházející z  předchozího cyklu Sóma, který je zde zastoupen také šestihrannými betonovými segmenty. Bezprostředním prologem k dnešní  Rezonanci byla stejnojmenná výstava v liberecké galerii Prostor 228.

Slovo rezonance užíváme ve významu odezvy, ozvěny či souznění, fyzikálně znamená shodu kmitočtů- frekvencí – vlastních kmitů soustavy s frekvencí zdroje. Těmto frekvencím se říká rezonanční. Tomášovou rezonanční frekvencí je přeneseně šestiúhelník. Pro Polcarovu malířskou Rezonanci je charakteristická převažující šedá, černá a bílá stáhnutá barevnost, občas obohacená tlumenými názvuky zelenavé, purpurové, hnědé a modré. Znakovým vodítkem v abstraktních kompozicích je šestiúhelník, který ve své harmonizující funkci jasně vystupuje z volně pojednaného pozadí. Nejde tu o čistou geometrii. Tomáš rezonuje s významovostí hexagonu (hexagram a hexagon, šestka, dvojnost, rovnováha a jednota), a podporuje ji jeho sériovým opakováním. Geometrickou neúprosnost oživuje vizuální hrou s prostupováním prostorů, založenou na napětí mezi užitými technikami. Na velkých formátech se vrací k malířskému, uvolněnému stylu z cyklu Hnití plodí žití, v případě Rezonance je malba snad ještě velkorysejší a monumentálnější. Geometrie ustupuje expresi, šestiúhelník se v abstraktních krajinách vynořuje jako konfigurující a uklidňující prvek, mnohdy již pouze v tušeném náznaku. Tomáš Polcar přirozeně přechází do nepatetické symbolické roviny, nabízející prostor pro probouzení citlivosti a kladení otázek, a vyvádí tak sebe i diváka z dnešní obecné myšlenkové letargie a duševní ochablosti.

Lucie Šiklová, 2014