Umění se děje venku

V době uzavřených institucí a jejich expozic jsme hledali nové způsoby, jak se setkávat s uměním. Dějiny dokazují houževnatou invenci tvůrců, díky nimž umění nadále zůstává relevantní a nablízku lidem. Tato prezentace z depozitářů Národní galerie Praha představuje historické momenty 20. století, kdy umělci přenesli svou tvorbu do společného prostoru města a volné krajiny. Šli vstříc vnitřní potřebě být, co nejblíže k běžnému životu a každodenní realitě. Zásah do veřejného prostoru byl zároveň způsobem, jak proniknout do společného vnímání a reflektovat určitou situaci či obecný úděl bytí. Jindy se autoři vydali do krajiny, aby pomohli vidět existenci v širších souvislostech, ve vztahu k přírodě. Podněty pro toto směřování za hranice institučního rámce vyplývaly také z dané doby a různého stupně svobody i nesvobody; umění si svou cestu našlo za každých okolností.

Výběr ze sbírky Národní galerie Praha představuje demonstraci Milana Knížáka, land artovou akci Zorky Ságlové, happening Jany Želibské, body art piece Karla Milera, performance Jiřího Kovandy i návrhy in situ instalací Ivana Kafky a Jana Ambrůze do struktury města. Umění ve společném prostoru zdůrazňuje nutnost pospolitosti i uvědomění si sebe sama. Zároveň zasazuje člověka do širšího kontextu společnosti či celkového životního prostředí, čímž uvádí naše existenční vnímání do větší rovnováhy. Ve spojitosti s realitou dnešních dnů na pozadí pandemie cítíme o to více naléhavost těchto potřeb. Umění má ve společnosti několik důležitých funkcí, od duševní obrody přes intelektuální stimulaci až po vytváření komunity.