Italská umělkyně Marina Paris (*1965), která žije a pracuje v Římě, se ve své práci zabývá především stálostí paměti, vzpomínek a jejich fluktuací v čase a prostoru, za využití širšího spektra rozličných medií, sahajícího od kresby, přes fotografii k videu a instalaci.

Paměť či vzpomínka se v tvorbě Mariny Paris objevuje jako východisko – reálná situace – situovaná ve vzdáleném čase, rekonstruovaném různými způsoby, nejčastěji pomocí práce s architekturou a prostorem, který často vlivem autorky podstupuje modifikace zaměřené na změnu běžného vnímání místa tak, aby bylo možno si vytvořit alternativní – sice iluzivní, ale stále ještě pravdivou představu. Zvláště pro umělce žijícího v Římě nemůže být architektura redukována na pouhé proporce, formu a materiály, ale v přeneseném významu symbolizují opuštěné interiéry na fotografiích Mariny Paris i prostor duchovní. Konkrétní vizualizace takového prostoru pak více než s oblastí hmotného světa nutně souvisí se samotnou strukturou našeho vědomí. Strukturou, kterou se v průběhu věků snažíme vtisknout okolnímu (chaotickému) světu, což se dá nejsnáze pozorovat právě na architektuře. Tyto mentální osnovy, součást našeho dědictví od tisíců předchozích generací, nám za normálních okolností usnadňují orientaci ve složité a nejednoznačné realitě, zároveň se však do určité míry stáváme jejich obětí. To co v dřívějších dobách pomáhalo lidskému druhu k vzestupu se může snadno obrátit proti nám.

Paris pracuje s konceptem paměti čerpající zkušenosti jak z veřejného prostředí, tak i ze sféry soukromí. Právě veřejným místům, jako jsou školy, nemocnice, čekárny a autobusové zastávky, místům jenž se staly součástí naší kolektivní zkušenosti /paměti se výstava v Galerii Jiří Švestka nazvaná Unreal Space věnuje nejvíce. Místa bez známky lidské přítomnosti, zvláštním způsobem přípomínající se navzájem a zneklidňující stupněm standardizace, jenž je připravila i o poslední zbytky jedinečnosti nás tak nabádají k úvahám do jaké míry kolektivní, socializované vize a zkušenosti ovlivňují či dokonce předurčují míru našeho poznání a povahu našich emocionálních prožitků.
Pavel Švec