Podnětem k tématu výstavy je samo umístění galerie v budově Ústavu makromolekulární chemie v Praze, dokládající dlouholetou koexistenci vědy a umění pod jednou střechou. Je pozoruhodné, že tato sounáležitost nebyla přerušena ani jedním z turbulentních období současné historie. Výstava, zamýšlena jako jisté memento teto výjimečné kontinuity, je koncipována jako spolupráce vědců Ústavu makromolekulární chemie a umělce Jana Mladovského, jejíž výsledkem bude instalace v galerijním prostoru ústavu, zaměřená na jeden z nejběžnějších polymerů, polystyren. Tato makromolekulární látka byla zvolena coby materiál pro realizaci instalace pro svojí termoplastickou vlastnost smršťovat se a schopnost miniaturizovat tak obraz vykreslený na svém povrchu, v tomto případě grafické znázornění své vlastní molekuly.

Výstava může pro diváka symbolizovat zároveň tři Urobory.

1. Polystyren zakousnutý do své vlastní molekuly

Zjistil jsem, že se dá připravit cyklický polystyren (cPSTY) – RAFT polymerací a cyklizací pomocí měděného katalyzátoru (Zbňek Pientka)

2. Galerie Makráč zakousnutá do svého ocasu dlouholeté a zatím nekončící historie

3. Současná pražská chemie Ústavu makromolekulární chemie zakousnutá do ocasu svého historického předchůdce, rudolfinské alchymie šestnáctého století, kdy věda a umění byly více méně neoddělitelné.

Výsledné práce se stanou součástí závěsné instalace v prostoru Galerie, kde diváci budou mít možnost se mezi artefakty pohybovat, dotýkat se jich a zblízka je obdivovat. Autorství prací bude jasně označeno.

VĚDCI/UMĚLCI  –  UMĚLCI/VĚDCI  příklady společných postojů a východisek:

Niels Bohr zmiňuje, že ve fyzice kvantového světa jsme v zajetí omezených možností sdělitelnosti do té míry, že nevíme, kde je nahoře a kde dole. Jednou z rolí současného umění je zpochybňovat možnosti reprezentace a poukazovat na meze toho, co si lze bezprostředně představit a znázornit.

Paul Cézanne ve svém díle zdůrazňuje povahu času vyplývající z účasti na činu, z pozorování – všímá si, jak se scéna před jeho očima mění pouhým pohnutím hlavy. Jeho obrazy odrážejí tento dojem temporální účasti a na diváka působí jako "vědomí přírody". Kvantová fyzika dokládá, že žijeme v participativním světě, v němž čin pozorování narušuje zažitý řád. Mnozí umělci mají eminentní zájem tvořit způsobem zdůrazňujícím účast diváka.

Značná část současného umění se soustřeďuje na proces tvorby a vyhýbá se kladení důrazu na finalitu uměleckého objektu a konečnost galerijní instalace. Podobně fyzika posunuje svůj zájem od interakce objektů k čistému procesu.

Jelikož kvantová teorie a obecná teorie relativity po mnoha letech nepohodlné koexistence stále čekají na smysluplné sjednocení, projevuje věda čím dál tím větší zájem o otázky pre-space (před-prostoru), z jehož struktur by mohly vzniknout hlubší teorie vedoucí k tomuto sjednocení. Podobně jsou obecné otázky o prostoru kladeny v umění. Kde je umění? Uvnitř uměleckého díla, v oku diváka, nebo v meziprostoru? Umění pracuje s jinak zřídka navštěvovaným prostorem mimo dobro a zlo, mimo rozměr. Mnoho umělců se v současné době zabývá před-prostorem, zónou předcházející gesto či událost uměleckého činu.

V případě výstavy UROBOROS POLYSTYREN se jedná o přezkoumání ontologie znaku, jeho symbolického významu a vizuálního ztvárnění v komunikační systémy jak vědy, tak uměn