Pavel Ctibor P. Ctibor, redaktor revue Pandora, představuje a glosuje svou letošní spolupráci s jinými časopisy: Pižmo, A2 a Tvar. Doprovodná autorská projekce. Psaní Pavla Ctibora zahrnuje záznamy snů, většinou komentované, a dále zejména zamyšlení nad úlohou a teritorii psychické působnosti některých psychotropních látek. Větší pozornost je v tomto kontextu věnována například Renému Daumalovi, k jehož odkazu se autor volně hlásí. Z dalších osobností historie literatury a vědy zde má své místo Svetozar Nevole, Aldous Huxley, Marcel Schwob i C.F. Ramuz. Nezanedbatelnou pozici ve víru událostí plných inscenovaných interpretačních kolapsů a úvah nad mírou přenositelnosti kontextu si udržuje indická a indo-tibetská nauka v obou svých aspektech, tj. jako Pradžňa, jinými slovy víra opírající se o mystické stavy a též Upája, nazývaná „dovedný způsob“, stručně řečeno technika. Autor netrvá na nedotknutelnosti Pradžni ani Upáji a na tom, že se prolínají a navzájem podporují právě těmi prvky, jež se nejsnáze tradují. Naopak vtahuje poměrně široký kulturní kontext do debaty, jak tohle vlastně je nebo být může či nemůže. Jakkoli je kladen větší či menší důraz na argumenty a styl rozboru vědecké povahy, řada textů je eseji přecházejícími spíše až do básní v próze, neboť intuitivní stránka jazyka se stává mohutností, přes jakou se nelze přenést suchopárnými vysvětlivkami. K tomu patří i dávka jízlivého humoru a civilizační skepse, s níž autor glosuje některé palčivé stránky naší každodennosti, aniž by ovšem přecházel k publicistickému pojetí. Trocha programového elitářství je také hozenou rukavicí kruhům humanitně vzdělaných intelektuálů, kteří mají nepotlačitelný sklon vyšachovat přírodovědně orientované autory někam na sám okraj literatury, filozofie i kulturního dění obecně. Přitom právě obezřetná integrace tvůrců i prací prořezávajících se žánrovými kategoriemi poněkud „zešikma“ může naši slovesnou kulturu rozhodným způsobem obohatit.