Výstava Věry Jičínské (1898–1961) přibližuje stěžejní aspekty tvorby této neprávem opomíjené osobnosti českého moderního umění. Na základě výběru obrazů, pastelů, kreseb, grafik, ale i málo známých fotografií, vykresluje vývoj autorčina díla v meziválečném období, kdy studovala, pracovala či vystavovala v Brně, Mnichově, Praze, Paříži, Bretani, Pětikostelí nebo Dobrušce. Připomíná ale také její práci na poli užitého umění, jemuž se věnovala po druhé světové válce.

 

Jičínská naplňovala řadu atributů moderní ženy: vzepřela se otcovské autoritě, když odešla studovat a pracovat do světa; budovala si finanční nezávislost, kouřila, cestovala, krátkými vlasy demonstrovala svobodu a nezávislost. Byla flanérkou moderního velkoměsta a svou pozorovatelskou vášeň ve 30. letech završila novinovými a časopiseckými články i extenzivní fotografickou dokumentací okolního světa. Podobně jako její generační souputnice byla však rodinou, společností i kritikou opakovaně upomínána, že životní role ženy souvisí v první řadě s mateřstvím a že právě s ním je spojena také legitimizace ženského umění.

 

Tomuto předsudečnému názoru vzdorovala tvrdošíjným studiem a metamorfováním kubismu, purismu a neoklasicismu, hledáním témat, která do té doby představovala mužskou doménu (včetně senzuální malby ženských aktů), dále výpravami za „exotikou“, expresivním gestem či abstrahováním viděné skutečnosti. V neposlední řadě také odvážným rozhodnutím vydat se ve svých 50 letech na neprozkoumanou cestu designérky.