Kvalitář, Výstava kde hanba nebýt a chyba vystavovat

Výstavní používání osvědčených umělců má samozřejmě své limity. Finanční náročnost nutná k zajištění účasti největších hvězd a jejich časová vytíženost jsou hlavními z nich. Pravdou ale také je, že v podmínkách novodobého českého umění, jako je finanční situace uměleckých autorit, jakož i charakter jejich tvorby, se osvědčená jména slibují na pdf pozvánkách poměrně snadno. Když se k hvězdám přidají ještě polohvězdy, jakož i ti, co třeba teprve zazáří, nebude remcat nikdo! Bohužel, galerijní prostory jsou v současné době stále příliš malé, aby tam mohli být vystavováni všichni.  Rozhodnutí o tom, kdo na výstavě bude a kdo nebude, se stává základním aspektem pro výsledné hodnocení skupinového výstavního projektu.

Aktuální výstava v galerii Kvalitář tematizuje jeden ze základních a přitom ne příliš často zmiňovaných výstavních principů, spojených se vztahem odborné veřejnosti ke skupinovým výstavám a přehlídkám, na kterých má možnost participovat. V rámci projektu je očekávatelná prezentace artefaktu redukována na uvedení jména autora. Výběr „zúčastněných“ umělců odpovídá standardnímu způsobu, jakým je k podobným přehlídkám kurátorsky přistupováno. Osvědčené značky jsou doplněny méně frekventovanými jmény tak, jak to autorovi výstavy koncepčně i jinak vyhovuje. Výběr splňuje očekávatelné nároky na reprezentativní přehlídku. Mezi vystavenými umělci může být Vasil Artamonov, Aleksei Klyuikov, Václav Magid, Jiří David, Vladimír Kokolia, Michal Pěchouček, Sláva Sobotovičová, Jiří Skála, Evžen Šimera, Ondřej Brody, Marek Meduna, Luděk Rathouský, Martin Polák a Lukáš Jasanský, Dominik Lang, Kurt Gebauer, Diana Vinklerová, Miroslav Pesch, Kateřina Vincourová, Markéta Othová, Veronika Bromová, Martin Mainer, Karel Balcar, Petr Malina, Daniela Baráčková, Jan Kadlec, Milan Mikuláštík, Jan Merta, Ivan Vosecký, Tamara Mojzes, Radek Macke, Pavel Sterec, Julius Reichel a další. Chybí pouze ti, kterým kurátor nezavolal. Málo očekávatelné odmítnutí „výstavní účasti“ nebylo u nikoho akceptováno. Těch, co na výstavě nejsou, je stále naprostá většina. Veškeré vernisážové pohoštění bude zkonzumováno na oslavu vystavující elity. Rozhodně se ale nedostane na každého, kdo ten večer bude mít žízeň. Lze ale předpokládat, že na způsob, jakým bude výstava přijata, to nebude mít vliv. 

Prezentace volného umění na výstavách je v posledních dvou stoletích nejtradičnějším způsobem, jak se dílo vrací do společenského kontextu, který předtím podmínil jeho vznik. Momentů, kdy okolí ovlivňuje umělce je nesrovnatelně více, než příležitostí, kdy to má tvůrce možnost vrátit a očekávat benefity s tím spojené. Výstava bezesporu takovou příležitostí je. Je tedy pochopitelné, že když už tvůrce investuje energii a prostředky do tvorby, stojí o každou příležitost ji představit. Výstavních termínů v prestižních světových institucích je méně, než příležitostí představit vlastní práci na chodbě obecního úřadu.  Na obecně dosažitelné vrcholky nemá smysl lézt.

Je v pochopitelném zájmu umělce, aby k prezentaci jeho díla došlo v co nejlepším výstavním kontextu. Kromě prestiže galerie je další kontextotvornou výstavní okolností renomé kurátora a renomé případných spoluvystavujících. Aktuální námět výstavy není pro vystavujícího nepodstatný. V porovnání s ostatními zmíněnými kontexty, jakož i vírou ve smysl a kvalitu vlastní práce, ale není proklamovaný obsah výstavního počinu pro vystavujícího umělce důležitý až tak moc. Stačí, že s námětem vlastní výstavy souzní její kurátor, ve kterého má umělec důvěru. Kurátor (stejně jako umělec) věří v kvalitu vlastní práce a výstava je kurátorovým dílem. Divák má možnost posoudit, nakolik se víra umělce a kurátora v jejich práci prolnula s jeho schopnostmi vidět umění.

V nejrůznějších prostorových kontextech se divák setkává v podstatě se dvěma druhy výstav. Jsou to výstavy, na kterých shlédne několik děl jednoho umělce a výstavy, na nichž naopak uvidí od několika umělců jedno dílo. Společně s artefakty divák zpracovává i práci kurátora. Na „solo“ výstavách se role kurátora smrskává na službu vystavujícímu umělci, (která se nezřídka smrskává na sepsání průvodního textu). Na „skupinových“ výstavách slouží umělec kurátorovi k tomu, aby artikuloval vlastní myšlenky. Umělci přitom také nepřijdou zkrátka, protože je vidět i na jejich práci. Ti, kdo se dívají, jsou většinou taky umělci. Čím větší výstava, tím více prostoru pro více potenciálně vystavujících umělců, a tím méně těch, na které se nedostalo. Jakkoliv to vypadá, že může svoje myšlenky deklarovat prací kohokoliv, není to tak.  Pro kurátora je riskantní opřít se o práci, která již nebyla výstavně prověřena. Pokud chce kurátor přesvědčit, že jeho práce má význam – musí nabídnout v seznamu vystavujících důvěryhodná jména. Čím více etablovaných umělců na výstavě vystavuje, tím méně členů odborné veřejnosti bude výstavu kritizovat.