Plocha stěny pokrytá artefakty, také objekt (subjekt?) profesního botanického zájmu, zároveň však i značného obdivu: periferie, okraj nebo suburbie velkoměsta, v tomto případě převážně Prahy. Jakou má strukturu? Jak se liší od centra? Lze jí mít rád podobně jako Krkonoše, Český ráj nebo třeba Saharu?
Vystavené objekty a texty, fotky krajin a objektů jsou záměrně uspořádány tak, aby na první pohled budily dojem nepřehlednosti a do očí bijící heterogenity, podobně jako se nejspíš cítí každý, kdo se ocitne o půlnoci uprostřed zarostlé opuštěné továrny, nebo si zoufá uprostřed neprostupné, trnité a agresivní akátiny.
Nemusíte bloudit: vystavené artefakty jsou totiž také pokusem o demonstraci nejvýraznějších procesů, které dle mého názoru krajinu na pomezí města a venkova odlišují-především její smysl pro humor, čitelný jak v měřítku floristických druhových seznamů jednoho čtverečního metru, tak i v uspořádání rozsáhlých urbánních struktur nebo v podobě všudypřítomných vzkazů, tagů, hromad odpadků…
Smích a snovost, první i poslední pocity které Vás při návštěvě podobných míst možná ovládnou, jsou nejspíš nejpodstatnější a nejpádnější důvody, proč se silně bránit velkoplošné „normalizaci“ a unifikaci měst, proti násilné introdukci sterilní „zeleně“ a katalogových trávníků (to je obecně prezentováno jako ozdravný proces): nekonečná nuda je pak ještě to nejlepší, co nás může v takové krajině potkat.
Zapíráme tím totiž na moment zdánlivě temnější a divočejší část naší mysli, pevně však usazenou v křoví za poslední zastávkou MHD. Která se v zápětí téměř jistě-posílena naší zuřivou ignorancí- naplno a hlasitě projeví. Bude pak vše přerušeno apokalyptickou invazí bolševníků, křídlatek, akátů, pajasanů, slimáků?