H2O Cyklus maleb mokřadů a kaluží

Se Zbyňkem Havlínem si o jeho posledních krajinářských cyklech povídala Klára Vorlíčková.

 

Zbyňku, hlavním motivem Vašich děl je převážně krajina. Nemalujete ale klasické krajiny, jaké by si člověk pod tímto pojmem představil. Ty Vaše jsou abstrahovány do naprosté krajnosti. Proč?

Abstrahovat nebo realisticky opisovat krajinu do krajnosti? První varianta mě přitahuje víc. Pro mě to ale vlastně abstrakce vůbec není. Maluji své naprosto jasné představy o krajině. Pracuji i s konkrétními tvary, pouze nemám rád doslovnost. To je pro mě omezující faktor, který mě svou jednoznačností téměř děsí. Vystavený cyklus maleb, které vznikaly v posledních třech letech, odráží moje vnitřní představy o krajině. Snažím se v nich zachytit nikdy nekončící variace přírody. Obrazy velmi často vyjadřují jakýsi vnitřní záznam, mou představu o dokonalé, jakoby rajské, kosmické nebo jinak nepoznané, vytoužené krajině. Často jde ale o krajinu „rozpomínanou“ – téměř žádný zobrazů jsem nenamaloval v plenéru. Krajinu si zaznamenám do paměti a zpětně ji pak z jednotlivých, pro mě důležitých fragmentů, na plátně pospojuji.

 

Jak byste přiblížil váš způsob tvorby?

Dá se říct, že maluji poměrně akčním způsobem, jak pomocí klasických technik jako je olejomalba,tak pomocí artbrush. Často pracuji spontánně – alla prima, a to kombinuji s jemnějšími sekvencemi, které působí jako akvarel. Expresivnější, často stříkané či stékané části obrazů střídám s klidnějšími partiemi, provedenými v olejomalbě. Kresbu štětcem pak používám pro ozvláštnění a konkretizaci jinak abstraktní kompozice detailem, který upoutá pozornost. Ve vašich dílech jsou pro mě zásadní barvy a jejich harmonie, působí na mě až lyricky… Pokouším se vlastně ztvárnit jakousi esteticko-abstraktní iluzí prostoru. Celek působí jako abstraktní skladba, při zacílení na detail ale rozpoznáte květiny, listy, stonky, pestíky… Motivy květin jsou tu estetickým prvkem ale i zástupným motivem umožňujícím řazení a rytmizaci v prvním plánu obrazu. Expresivně malovaný druhý plán a další plány „v hloubi“ obrazu pak vytvářejí až plastickou iluzikrajiny.

 

Malujete jen přírodu nebo pracujete i s jinými motivy?

Ve své tvorbě mám několik rovin, které souběžně prohlubuji. Vedle krajiny maluji také figurálně, zde propojuji humor a nadsázku s určitou až surrealistickou sebereflexí i reflexí okolí. V rámci své doktorské práce pak sahám po ryze konceptuálních přístupech. Poslední dobou je u mě ale krajinomalba tím nejintenzivnějším. Možná se celý svůj život vlastně pokouším malovat stále jeden a tentýž obraz a realizovat tak vzpomínku na něco zásadního z dětství. Vyrůstal jsem uprostřed lesa a luk v hájovně, proto je pro mě inspirace přírodou dominujícím prvkem.

 

Co pro Vás malování znamená?

Samotný proces malby mě neuvěřitelně naplňuje. Maluji z přemíry energie, když ji nemám, raději do ateliéru ani nejdu. Vnímám malbu jako oslavu života, je pro mě reflexí jeho prožívání a vnímání. Jsem vždycky rád, když lidé dokáží nalézt to, co do maleb vkládám a dokonce mi často sami o obraze něco vyprávějí a nenuceně vyjadřují vlastní reflexi obrazu. Jde vlastně o způsob komunikace mezi umělcem a divákem, kdy umělec přichází s vlastním jazykem a divák se mu snaží porozumět. Tento proces je pro mě svým způsobem velmi vzrušující. Abstraktní malba svou otevřeností a variabilitou tuto komunikaci umožňuje.