František Demeter ve výstavě Nic než cokoliv zkoumá malbu, která už není obrazem odděleným od svého okolí. Koláž částečně průsvitných barevných ploch působí jako předěl, který prostor vymezuje, ale neuzavírá. Barva je zároveň tím, na co se díváme, i tím, skrze co se díváme.

Barevné vrstvy papíru nasáklého epoxidovou pryskyřicí s pigmenty se spojují se zvlněnými polykarbonátovými plochami. Reliéf a pevnost dávají instalaci tvar a oporu, zatímco průsvitnost otevírá pohled do vrstev materiálu i na prostor za dílem. Svislé zvlnění zároveň rozkládá plochy do opakujících se pásů a proměňuje barevnou koláž v rytmickou, modulární sestavu. Rozdílná krycí schopnost pigmentů – například kostní černi, indické žluti či ultramarínu – určuje, co z těchto vrstev a z prostoru za nimi zůstává viditelné a co se ztrácí.

Instalace navazuje na neoavantgardní zpochybnění autonomie malby i na úvahy o rozšířené malbě, v níž nosič přestává být neutrálním podkladem a prostor za dílem pouhým pozadím. Barevné plochy lze číst také jako architektonický plášť. Adolf Loos v Principu obkladu (1898) popisuje zavěšené koberce, které vymezují místnost podobně jako stěny; konstrukce, která je drží na místě, přichází v jeho úvaze až poté. Materialove plochy však nejsou architektonickým obkladem, nýbrž propustnou hranicí mezi obrazem a jeho okolím.

Instalace zároveň vzniká opětovným použitím a přeskládáním materiálu starších děl. Každá nová realizace představuje dočasnou konfiguraci prvků s vlastní historií, nikoli konečný stav. Místy až „igelitový“ efekt syntetického povrchu narušuje představu čisté malířské abstrakce; epoxid není jen nosičem pigmentu, ale mění také způsob, jakým vnímáme barvu.

kurátorka: Mira Keratová