Strom poznání dobrého a zlého je stvrzením tohohle vzájemného prolnutí autora s vnějším světem. Jedná se o část díla, která doposud bývala spíše v ústraní. Vystavená tvorba totiž má podobu vnitřní krajiny, kde se spontánně vynořují mytologické obrazy, jež jsou k plenérové zkušenosti i vědeckým poznatkům zcela paralelní.

Lze je vnímat jako krajinu naruby, která se v Adamovi Kašparovi spontánně vynořuje. Malíř se v ní obrací k sumerským a gnostickým mýtům o povaze světa a hlavním tématem se mu stalo vyhnání z ráje. To je totiž teprve ten moment, kdy se z celé té nádhery a hrůzy Arkádie v podobě hor, lesů, mlhovin a hvězd kolem člověk odtrhává a nabývá vlastního sebereflektujícího vědomí.