Kdo není historikem umění, mohl by mu bodegón evokovat spíše nějakou pouliční postavu, foneticky např. vandráka. To však není na škodu, protože pozornost, kterou Alice Nikitinová předmětům věnuje, jako by byla jejich oživením.

Dětské hračky, svatební šaty, vzduchotechnika píší příběhy, stejně tak jako závěs ve výloze zkrachovalého obchodu. Pro jejich vyprávění přitom není moc třeba, stačí sebrat kuráž, najít pro ně vhodnou formu a propůjčit jim umělecké dílo.

Alice Nikitinová tak činí a je v tom nejen malířkou, ale i kurátorkou. Udržuje zde svébytnost věcí, které by jinak postupně přišly v zapomnění dřív, než je člověk přestane vnímat za samozřejmé, neboli než jsou vyhozeny. Obracet se jim zády by pak znamenalo nechat se plně pohltit barokem, jenomže ne minulým, nýbrž současné doby.