Co znamená opravit svět, který se rozpadá? A je vůbec možné něco skutečně opravit – nebo jen znovu otevřít ránu, aby mohla být pochopena?

Koncert Daana Vandewalle v Galerii Františka Drtikola Příbram není pouhým hudebním večerem, ale radikálním gestem naslouchání. V nepřímé vazbě na výstavu Architektura opravy obrací pozornost k hudbě jako k prostoru, kde se oprava neodehrává skrze zahlazení, ale skrze odhalení.

Těžiště programu koncertu tvoří díla Frederica Rzewského – skladatele, který chápe hudbu jako akt odporu. Večer otevře monumentální skladba De Profundis (1992), inspirovaná dopisem Oscara Wildea z vězení. Rzewski zde propojuje mluvené slovo s klavírní partiturou a vytváří naléhavou meditaci o vině, bolesti a svobodě.

De Profundis není skladba, ale výkřik: hlas z hlubin, který nelze utišit ani estetizovat. Rzewski zde rozkládá hranice mezi interpretací a existencí – pianista mluví, hraje, selhává, znovu začíná. Oprava zde není návratem k původnímu stavu, ale vědomým přijetím narušení. Nanosonatas pracují s fragmentem jako základní jednotkou – drobné, téměř nepostřehnutelné struktury, které vzdorují celku. Jsou to mikro-opravy hudebního myšlení: pokusy znovu skládat smysl z rozpadlých částí. V cyklu The Road se pak hudba proměňuje v cestu bez jistoty cíle – pohyb, který je sám sobě opravou. The Road představují Rzewského rozsáhlý cyklus, v němž se osobní i společenské motivy proměňují v hudební cestu – někdy ironickou, jindy hluboce existenciální.

Druhá část večera přináší současné skladby, které rozšiřují pole napětí. Premiéra Die Schatten der Eule (Sven Ingo Koch) otevírá temný, zneklidňující prostor paměti a stínu, zatímco Helgesonovy Quattro Ommaggi a Hoffmanina Night Slices fragmentují čas do ostrých řezů. Hudba zde není kontinuální – je přerušovaná, zadrhává se, vrství. Nejde o kompozici v tradičním smyslu, ale o situaci, v níž se slyšení stává vědomím trhliny. Závěrečné Mayn Yingele nepřináší uzavření, ale vrací do prostoru koncertu lidský hlas – paměť, která přežívá skrze zpěv, i když všechno ostatní mizí. Je spíše dozvukem – pamětí, která přetrvává navzdory nemožnosti celku. Oprava zde není rekonstrukcí, ale etickým gestem: ponechat otevřené.

Daan Vandewalle (*1968) je belgický pianista, který patří k nejvýraznějším interpretům hudby 20. a 21. století. Jeho umělecká dráha se dlouhodobě pohybuje na hranici mezi interpretací a experimentem – mezi precizní realizací partitury a jejím znovuobjevováním v přítomném čase.

Studoval na konzervatoři v Gentu u Clauda Coppense a následně u skladatele Alvina Currana na Mills College v Kalifornii, což zásadně formovalo jeho přístup k hudbě jako otevřenému, živému procesu. Jeho repertoár zahrnuje stovky skladeb, často v podobě kompletních cyklů (Ives, Messiaen, Scelsi), a zároveň desítky světových premiér vzniklých v úzké spolupráci se současnými skladateli.

Vandewalle je považován za jednoho z klíčových interpretů tvorby Frederica Rzewského, s nímž jej pojí dlouhodobý umělecký vztah. Premiéroval řadu jeho děl a jeho interpretace jsou ceněny pro schopnost propojit technickou přesnost s existenciální naléhavostí. Vedle toho uvedl premiéry skladeb autorů jako Clarence Barlowe, Maria de Alvear, Fred Frith či Gordon Mumma.

Vystupoval na významných světových pódiích – od experimentální scény a klubového prostředí až po instituce jako Carnegie Hall v New Yorku, Konzerthaus Berlin, Mozarteum Salzburg či Théâtre des Champs-Élysées v Paříži. Jeho projekty často překračují standardní formát koncertu – například šestihodinové maratony cyklu Inner Cities Alvina Currana nebo uvádění extrémně náročných děl, jako je Sorabjiho Opus Clavicembalisticum, které patří k nejobtížnějším skladbám klavírní literatury.

Významnou roli v jeho kariéře hraje Česká republika, kde pravidelně vystupuje a spolupracuje s místní scénou nové hudby. Opakovaně se účastnil festivalu Ostrava Days, kde uváděl jak klíčová díla soudobého repertoáru, tak světové premiéry, a vystupoval s Ostravskou bandou i dalšími ansámbly . Český kontext je pro jeho tvorbu důležitý nejen interpretačně, ale i dramaturgicky – jako prostor, kde se experimentální hudba přirozeně setkává s publikem.

Vedle sólové dráhy se věnuje i komorní hudbě (např. s violoncellistou Arne Deforcem či pianistou Geoffrey Douglas Madgem) a pedagogické činnosti – od roku 2001 působí jako profesor klavíru na Royal Conservatory v Gentu.

Jeho interpretace jsou charakteristické fyzickou intenzitou, radikální koncentrací a důrazem na hudbu jako myšlenkový i existenciální akt. Nejde o reprodukci, ale o proces – o situaci, v níž se hudba znovu rodí.