Výstava LITOMYŠLPOLIS je malířskou poctou městu, které se v posledních desetiletích rozhodlo nebýt skanzenem vlastní minulosti, ale místem, kde současná architektura přirozeně vstupuje do historické kompozice tak, jak se to nikde jinde nepodařilo.

Litomyšl je v obrazech Františka Matouška živou strukturou. Dýchá v Klášterních zahradách, které malíř vědomě zbavil ikonických soch Olbrama Zoubka a ukázal je v jejich sice povědomé, ale nevídané podobě: jako kompozici světla, sněhu a prázdného prostoru. Pulsuje u koupaliště pod obloukem skluzavky, rozlévá se podél Loučné, jejíž zpevněné břehy tvoří přírodní amfiteátr. Zastavuje se u geometrie lávky přes frekventovanou cestu, kde se každodenní pohyb proměňuje v rytmus. Nový kostel Církve bratrské je stavbou, která se rozprostírá při zemi, soustředěnou, téměř asketickou. Její síla nespočívá v gestu vzhůru, ale v klidné přítomnosti. Zdeněk Fránek, architekt tohoto sakrálního objektu, se objevuje v souboru portrétů jako konkrétní tvář, jako člověk, jenž se stal součástí pravdivého mýtu. Dochází k personifikaci a zviditelnění, jaké není v takové míře obvyklé. Architekt již není jménem pod projektem, ale člověkem, jehož myšlení má konkrétní podobu a postupně se proměňuje. Fránkova Neviditelná věž, monumentální plastika na Smetanově náměstí zrcadlící okolí, se v malbě stává metaforou samotného města, které přijímá novost, ale také se jí někdy brání. Povrch, který přijímá svět a vrací jej nečekaně zpět. 

Obrazy připomínají také krajinářské gesto holandského architekta Winyho Maase, který v Kopalově parku osadil vrchol svahu monumentálním zrcadlem. Odráží se v něm nebe, stromy, město i samotný malíř. Matoušek odraz nepřepisuje doslovně. Překládá jej do vlastní malířské vize, jak to vychází z jeho osobité techniky. Součástí kolekce jsou vertikální malby s motivem madony z Osíku, jež byla instalována před několika lety při samostatné výstavě v kryptě kostela Nalezení sv. Kříže. Motiv prastaré památky vstupuje do galerijního prostředí jako uhrančivý duchovní podtón. Dochází nám to podstatné: Litomyšl je Litomyšlí proto, že není jen souborem staveb. Je prostorem paměti a víry.

LITOMYŠLPOLIS není malovaný urbanismus ani dokument. Je to portrét města. Litomyšl se v obrazech Františka Matouška nestává oslavovaným symbolem. Stává se tváří.

František Matoušek v letech 1993–1999 studoval na AVU a absolvoval v ateliéru Jiřího Davida. Je zakládajícím členem umělecké skupiny Luxsus, v níž působili jeho spolužáci David Adamec, Vilém Kabzan, Michal Novotný a Jakub Špaňhel. Už jako student byl zařazen do zásadních kolektivních výstav 90. let, ať už šlo o Zkušební provoz (1995), Mrtvé duše (1997) či Snížený rozpočet (1998). Samostatně se poprvé představil v roce 1998 Galerii Na Bidýlku v Brně, v Malé Špálovce Praha, od té doby se zúčastnil více než dvou desítek sólových expozic, kupříkladu v Galerii MXM (1999), v Galerii Václava Špály (2002, 2021), v Centru současného umění DOX, Trafo Gallery (2022) nebo v Galerii výtvarného umění v Chebu (2025). Pro tvorbu Františka Matouška je příznačná džínovina, na kterou maluje jednak barvami, jednak tím, že z její osnovy vytahuje bílé nitě. Jedná se o natolik unikátní, jemu vlastní výtvarnou techniku, že v roce 2017 začal spolu s rodným jménem používat také pseudonym Francis de Nim, jímž odkazuje k jihofrancouzskému městu, kde se denim, tato pevná modrá, globálně rozšířená látka, zrodila. Výsledkem jsou nezaměnitelná díla. Najdeme mezi nimi portréty, také krajiny, města, zákoutí i zátiší, jež vznikají často přímo na místě, v plenéru, jako „za starých časů“. František Matoušek vedle volné tvorby dlouhodobě spolupracuje s Petrou Gupta Valentovou na společných obrazech a také s módní návrhářkou Monikou Drápalovou, díky čemuž se jeho obrazy stávají součástí rozmanitých oděvů, které získaly cenu soutěži Czech Grand Design a jednou na ni byly nominovány.

kurátor: Petr Volf