Úniková fráze „To bude tím počasím“ obvykle slouží k trochu ironickému vysvětlování nevysvětlitelného. Gabriela Slaninková (1993) jejím prostřednictvím poukazuje na nálady a psychické stavy, které někdy přicházejí a odcházejí stejně nepostřehnutelně jako meteorologické změny. Zároveň je to klíč k obrazům, kde se realita prolíná s introspekcí a skutečné události se odehrávají víc v hlavě než okolním světě. Její malby zachycují chvíle, v nichž tělo zůstává přítomné, ale mysl se od něj vzdaluje. Postavy nebo tváře dívek, které formátem často odpovídají reálné velikosti, se u ní ocitají ve více či méně definovaném osobním prostoru, kde se životní situace transformují do podoby melancholických obrazů duševních stavů. Tento pocit bezděkého ocitání se „mimo sebe“ je pro Slaninkovou charakteristický. Figury jsou zjevně součástí svého reálného tady a teď, ale zároveň se propadají do vlastního univerza, vnitřního prostoru bez jasného příběhového ukotvení. Události se rozpouštějí do atmosféry naznačující tíhu děje, který však není možné vidět, jen tušit.