Psát o Janu Mertovi se podobá chůzi po skládce, ze které si smíte odnést pouze tolik, kolik unesete, a musíte proto zvažovat, co z odpadu vyseparovat a co nechat ležet. Nepomůže vám žádný trik, nejste půl-princezna, která si řekne, že si do koberce nechá zabalit prince (s dovážkou zdarma). Nesnadné (náročné) to je u jeho pláten, kterými se Merta rozbíhá od osobních vzpomínek ke kolektivní paměti, od intimní mytologie k alegoriím moci a dějin. A lehké to není ani u jeho prací na papíře, které autor nepovažuje za jakýsi doplněk toho, co dělá, ale každopádně je vystavuje o poznání méně často.

Jiří Ptáček