Jan Poupě: Mrak nad městem

Tvorba Jana Poupěte je od počátku založena jako experiment. Autor reviduje přítomnost diváka-pozorovatele v prostoru. Zkoumá v tomto směru proměny vnímání navázané na vyvíjející se lidskou civilizační zkušenost (především technickou). Postupuje ve svém vývoji od tradičních malířských otázek spojených s iluzivní provázaností figury a prostředí interiéru/exteriéru, přes reflexi otevřené krajiny, v níž překračuje její základní konstituční prvek – horizont, aby nahlédl prostor z výšky. Pohled na krajinu z tzv. ptačí perspektivy vnáší do problematiky přítomnosti člověka otázku měřítka. Vedle malířského problému obraz náhle probouzí také otázky čistě technické i filozofické (přítomnost v prostoru se zobecňuje). Zoomování povrchu země odkrývá nebo naopak skrývá detaily, které lze spojit s činností člověka (přehrada, silnice, křižovatka, pole, objekt). V jinak nastavené vzdálenosti se stává pozornost selektivní a lidská stopa mizí, nebo se redukuje. Ve vyšších polohách lze vnímat již pouze geologickou činnost v podobě krajinného reliéfu, který rozvlňuje samotný pohled na tuto scenérii, přičemž přítomnost člověka se pak odehrává pouze v tom, že situaci „spatřuje“ a „vyhodnocuje“. K tomu však vždy potřebuje určité technické a technologické zázemí, prostřednictvím kterého příslušné informace systémově vyhodnocuje. A právě zde se inspiruje Jan Poupě, kterého zajímá obraz především jako vizuální reference pohybující se v hraniční oblasti technické situace a malířské realizace. Do tvorby obrazu tak integruje celou řadu exaktních zkušeností z jiných oborů lidské činnosti a tím ji vyvazuje z pouhé formální hry. 

Jmenuje-li se výstava Mrak nad městem, spatřujeme v tomto názvu především metaforicky založenou evokaci určitého proměnlivého vztahu. Vztahu, který je dynamický a odehrává se v zakřiveném gravitačním prostoru Země. Do definice tohoto vztahu vstupuje celé spektrum faktorů, jejichž systematizované upřesňování je možné pouze v jednom jediném zastaveném okamžiku (umělý stav experimentu), neboť jinak se situace „město-mrak“ okamžitě proměňuje v odlišnou konstelaci. Opustíme-li však toto striktně technické hledisko, lze klimatickou situaci vnímat také jako „změnu atmosféry“, jako ztemnění a následné vyjasnění oblohy při pohledu zespoda a jako proměnlivý pohledový filtr na urbanistický celek při pohledu seshora skrze mrak. Zatemnění a rozjasnění může být i vhodnou metaforou pro algoritmus lidské poznání obecně. 

Malíř pro obrazové vyjádření současnosti hledá a nachází prototyp jakési neverbální alegorie, která je svou povahou integrační a je proto v sobě schopna nést autorovy zkušenosti s procesy vizuálního tvarování jako s momenty bezprostředního kritického poznávání. Tyto procesy jsou pak autorem zredukovány a ve vztahových principech zobecněny jako exempla. Tuto etapu autorovy práce lze nahlížet také jako určitou kritickou referenci vytvářející kontrapunkt, který nabízí alternativu k všepohlcujícímu a totalizujícímu „perspektivnímu“ vnímání a s ním spojenému mašinismu vývojové akcelerace.