Projíždíš prstem po obrazovce a nevšimneš si, že ze zvyku opakuješ reflex, který si tělo osvojilo dřív, než si to vědomí stihlo všimnout. Co když toto jednoduché gesto skrývá něco mnohem strukturálnějšího: vztah mezi dvěma entitami, které se postupně formují navzájem? Zařízení už dávno přestala být pouhými nástroji; stávají se protézami, stálými společníky, kteří formují naše gesta, rytmy a návyky. Věci se postupně stávají našimi partnery a v této blízkosti jsou péče a kontrola gestem obráceným na obě strany. Ten, kdo drží, je nevyhnutelně i veden.

V knize Cruel Optimism se Lauren Berlant ptá: "Co když se dál držíme toho, co nás vyčerpává, právě proto, že alternativa je děsivější než prázdnota?" Citová vazba na objekty, které nám slibují blaho, nás ve skutečnosti udržuje v cyklu vyčerpání. Právě tato krutá štědrost činí rozchod téměř nemyslitelným.

Co se stane s tělem, když se sroste s tím, co ho samo ochočuje? Karolína Auzká navrhuje prozkoumat tyto hraniční bytosti: kolektivní tělo ze sphynx koček, na kterém na náhodných místech rostou skutečné chlupy, symbolizující odmítnutí oholené, infantilizované normy. Tento drobný detail se stává zabudovaným a pomalým gestem nesouhlasu v těle. Ve skleněné kouli je zachycena vzpomínka na blízkého společníka umělkyně. Jeho fotografie zůstaly uzamčené v cizím cloudovém úložišti, a vzpomínka na něj existuje už jen v tomto křehkém objektu. Úložiště se zdálo být pohodlnou digitální protézou pro delegovanou paměť, která se ovšem stala majetkem platformy. Reliéfy se zobrazením nail-artu se stávají ikonou přebytečné sebeprezentace, hraničící s přijetím vlastního něžného monstra.

Bytosti na výstavě Holding Their Terrible Hands jsou milé přesně tak, jak jsou zrádné. Chtějí být ochočené nebo snad tuto touhu předstírají tak přesvědčivě, že rozdíl už nehraje roli?