Karumi znamená v japonském překladu „lehkost“. Tento estetický princip je úzce spojen s tradicí psaní haiku, a to zejména s dílem básníka Macua Bašóa, jehož bílé plotrové texty proplouvají expozicí jako pomyslné lekníny na hladině jezera. Vystavující umělci, kteří krom kontemplativnosti a výrazové citlivosti sdílejí i společné ateliéry v rámci rezidenčního programu Studia PRÁM, pak tuto lehkost transponují do střídavě mollových a durových tónin. Symbolista Karel Hlaváček popsal tento jemný a senzitivní, leč sladkobolně rozklížený duševní stav takto: „Chytit vše sublimní, tajemné, anemické a bázlivé v delikátní mystifikaci, v ironii a v hřejivou intimitu“.

Nejedná se ovšem o těžkopádný smutek Dvořákova larga, nýbrž spíše o Chopinovo něžné andante, jehož tklivá chromatická hudba přináší tichý monolog a intimní zpověď. Tato scénická lehkost zrcadlí čistotu a uměřenost antických ideálů římského stoicismu (Pavel Kytner), přirozený pohyb taoistického plynutí, kdy duše a dech tvoří jednotu (Kateřina Šťastná), buddhistického neulpívání a ponechání věcí jejich bytí, jak to popsal Heidegger ve svém pojmu Gelassenheit (Monika Hniková), lehkost uprostřed tíhy jako afirmace existence u Nietzscheho Zarathustry (Petr Dejmek) i existenciální křehkost formy, jejíž břehy ohraničují identitu a vnitřní pravdu všech věcí (Ekaterina Gordeladze). To vše s jemnou nenuceností oproštěnou od jakékoliv okázalosti a rušivé dramatičnosti, jak to popisuje zmíněný princip „karumi“.

Měkkost a tlumenost staví magistrálu nostalgie směřující od zemité fyzikality k éterickým rovinám ducha. V galerii se tak potkávají odhmotněné přízraky Platónových eidosů s časoprostorovými mezistavy. Nostalgicky osiřelá architektura osvobozená od chaosu lidské přítomnosti je o to plnější svou harmonickou prázdnotou, která v ní rezonuje coby zvuk uvnitř těla hudebního nástroje. Výsledná vektorová síla boří hranici mezi vnější skutečností a krajinami snu podobně, jako je tomu v Bašóových verších.

kurátor: Kamil Princ