Vydejte se do vršovického parku za věží, která připomíná tovární komín, totem i rozcestník. Působí, jako by si sem našla cestu mezi staletími i mezi herními a reálnými světy.

Jakub Musil, Lucie Polášková a Vojtěch Vaněk v instalaci Kdo seje vítr, sklízí bouři vytvářejí umělecké dílo vycházející z estetiky herních prvků. Jejich věž z kostek jako by mohla stát v počítačové hře a obstála by i v různých měřítkách a historických dobách.

Výchozím bodem se pro autorskou trojici stala jednoduchá hra s kostkami. Ty často patří k prvním stavebním materiálům, které se dětem dostávají do rukou. Princip jejich skládání se uplatňuje ve skutečném i virtuálním prostředí: stejným způsobem lze budovat celé světy v Minecraftu. Autorstvo zvolilo duté krychlové bloky, do jejichž stěn vložilo architektonické motivy inspirované industriální estetikou a neogotikou.

Spojení těchto prvků otevírá hledání univerzálního stavebního jazyka, který může fungovat napříč prostředími, měřítky i historickými etapami. Známé tvary se v nových souvislostech stávají součástí stavby, jejíž původ i časové zařazení zůstávají otevřené.

Instalace, která rozvíjí cyklus Polospánek, v němž autorstvo propojuje zkušenost z videoher s fyzickým prostorem, ve vršovickém parku funguje zároveň jako imaginární rozcestník. Destinaci, kterým se od něj vydat, však neurčují okolní místa, ale náhoda v podobě aktuálního směru větru, který otáčí korouhví na jejím vrcholu. Podobu objektu proměňuje také sluneční světlo procházející vitrážemi v červené, zelené a modré – základních barvách RGB. Do řádu stavebnice tak vstupují pohyb, náhoda a okolní prostředí.

kurátorka: Silvie Šeborová