Výstava tří malířů – Michala Ožibka (*1981), Aleše Brázdila (*1983) a Pavla Samlíka (*1988) je případovou sondou do stavu současné české popisné malby, jejíž hyperrealistická či naturalistická východiska se postupně proměňují v reflexi desakralizovaného vidění a vnímání.

Vazba obrazu na statickou fotografii, dokument či různé formy pohyblivého obrazu (film, video) rozkrývá nové výrazové světy v oblasti periferních námětů spojených s parciální aurou spatřeného. Dokonalý celek je v rámci obrazového formátu vždy pouhou výsečí neuchopitelného, abstraktního, a proto rozostřeného časoprostorového kontinua, které je ve své neustálé dynamické proměně zastaveno. Prostor a s ním figura, předmětné stavy a prostorové rámce jsou vykrojeny jako zaostřená exempla, v nichž pulzuje neklid spojený se záhadou tzv. objektivního vidění.

V rozpoznatelných detailech se člověk cítí bezpečně. Když jsou to však detaily zrcadlící neurčité či anonymní vizuální zdroje, vkrádá se do obrazu chiméra úzkosti z vlastního, byť sebekrásnějšího smylového jevu. Zrak v tichosti hledá, v čem a proč by zakotvil svou zkušenost. Malíř a divák v jeho stopách společně prohledávají iluzi zastaveného prostoru, jako by ji anatomicky zkoumali v principu její jevové podstaty, stejně jako v jejích časoprostorových deformacích a koloristických posunech. 

kurátor: Petr Vaňous