Autorka nachází inspiraci v opuštěných místech, kde erozivní vliv času tvoří metaforu prchavosti paměti. Její obrazy jsou jemné a křehké, a přesto z nich máme tísnivý pocit. Malířka nás přivádí do liminálních prostor, které vyvolávají iluzi, že se nacházíme ztraceni někde „mezi světy“. Všudypřítomné ticho a samota nám vnukávají dojem, že zde není něco v pořádku. Umělkyně se zamýšlí nad pojmem vágní terén, který popisuje opuštěná, zanedbaná nebo dočasně nevyužívaná území. V kompozicích nalezneme funkčně nejasná, proměnlivá a obtížně zařaditelná prostředí, která se vymykají tradičním kategoriím urbanismu. Čím více se snažíme neztratit kontrolu, tím více se ztrácíme sami sobě. Jelínková zachycuje lyrično míst, která leží mimo hlavní centrum pozornosti.

Malířka zbavuje obrazovou plochu nadbytečných prvků ve prospěch celkového účinku a barevných vztahů. Zaměřuje se na nalézání zvláštních kombinací a absurdních detailů ve zdánlivě všedních prostorech. Její obrazy tak vyvolávají mnohem složitější a nejednoznačné interpretace, kdy si divák není jist, co ještě vychází z odpozorované reality, a co už je autorčinou fantazií. Svou estetickou strategii označuje jako civilní archeologie. Tu lze srovnat s „hadrářem“ u Waltera Benjamina, jenž sbírá vše zapomenuté, bezcenné a přehlížené. Také Jelínková nachází skryté hodnoty v opomíjených věcech a skládá z nich nové pohledy na svět. Zkoumá stopy času, jeho tektoniku, nánosy, vrstvení a překrývání, kdy např. propojuje předměty a architektonické prvky z různých historických období. 

Jsme konfrontováni s fragmentálními výjevy míst, které poznamenal jemný, avšak zřetelný dotyk dějin. Autorka citlivě pracuje s motivem destrukce a zanedbání. Georg Simmel v eseji Zřícenina pojímal ruinu coby dynamický vztah mezi lidským řádem a entropickou silou přírody. Jelínková zaměňuje přírodu za samotný princip času, který přetváří lidské dílo do nového estetického tvaru. Ruina není jen pozůstatek minulosti, nýbrž křižovatka, kde se lidská touha po formě střetává s nevyhnutelností jejího pozdějšího rozkladu. Rozpad ale není poruchou reality – je její podmínkou. Skutečnost nepředstavuje harmonický, logicky uspořádaný celek, nýbrž směs kontrastů a nerovnováh, které se zdají být neslučitelné, ale dohromady tvoří společnou podstatu. U Jelínkové není realita čistě faktická; je prosycená imaginací, pamětí a nervozitou. Opuštěné scenérie, znepokojivě oscilující mezi napětím a zvláštním klidem, přinášejí němé svědectví o zkreslování prožité minulosti. 

Umělkyně mísí zneklidňující prožitek s meditativním usebráním v osamění, kdy si člověk nepřeje být nikým rušen. Tento rozpor dobře vyjadřuje pojem „veřejná samota“, který používá Ivan Vyskočil v kontextu dialogického jednání na pomezí psychologie, terapie a divadla. Označuje stav, kdy je herec na jevišti plně ponořen sám do sebe, přičemž dokáže zcela ignorovat přítomnost diváků. Subjekt se u Jelínkové dokonce stává permeabilním, tj. propustným a průchozím. To, co je venku (svět, ostatní lidé, realita), proniká dovnitř (myšlenky, emoce, vědomí), a zase naopak. „Já“ už není autonomní uzavřenou jednotkou, ale je produktem sil, které jím procházejí. Někdo v tom může vidět tragédii, jiný zase zenové usmíření s chaotickým bytím. Jelínková patří mezi ty druhé jmenované.

Renata Jelínková (*2001) studuje v posledním ročníku na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Kresby pod vedením Alice Nikitinové a Matěje Smetany. Během studia působila také v ateliéru profesora Thomase Eggerera na Akademie der Bildenden Künste München. Studovala na Fakultě umění Ostravské univerzity (ateliér Malby II Františka Kowolowského a Jiřího Kuděly). Ve své malbě se zabývá tématy kolektivní paměti, proměnlivostí vzpomínek a zkreslením prožitých zkušeností. Čas hraje v její práci zásadní roli – jeho zaznamenávání, vizuální vyjádření a uvědomění si jeho pomíjivosti.