Na výstavě Teserakt prezentuje Samuel Paučo své zavedené malířské postupy a koncepty – na velkoformátových plátnech najdete abstraktní prostorové krajiny zpracované expresivním vrstvením barvy a technikou koláže, geometrizací, přemalbami a prací s malířskou páskou, jež jsou charakteristické zemitými barevnými tóny. Autor ve své zatím poslední malířské sérii zkoumá téma průhledů v imaginárních prostorech obrazových kulis a rozvíjí další možnosti, které malířské médium a vizualita nabízí.

Posunuje se zde od předchozí série masek k intuitivnímu zkoumání jejich tvarových i asociačních možností – masky jsou stále přítomné, ale prostorově nejednoznačné, jejich jasný tvar mizí či se rozvibruje a rozpustí pod jinými úhly pohledu. Přiblížením, oddálením, otočením, zakřivením, zvlněním, prostupováním nebo i pohledem zvnitřku masky ven dosahuje Paučo podmanivého efektu dynamického pohybu obrazové plochy. Znakovost ikony masky uniká, proměňuje se, forma se vlní, hroutí, proniká dalšími prostorovými plány, mění uspořádání, nabývá nových seskupení, často je naznačena jedním průzorem – okem a jeho stínem. Výsledkem této fascinující hry s tvarem a vizualitou jsou až hudebně působící kompozice, překvapivé v improvizačních možnostech.

Iniciačním obrazem nového cyklu je obraz M 22. z roku 2024. Jde o jediné znázornění figury ve vystavené sérii, a to z nadhledu ptačí perspektivy, s dominantním otevřeným průhledem do otvoru pomyslné hlavy. Na neproniknutelné vrstvě barvy v prostoru hlavy i kolem nalezneme ulpěné kolážovité útržky hmoty – mohou znázorňovat věci jako myšlenky, vzpomínky, názory či přesvědčení rozdílných barevných spekter. Nahlížíme zde do struktury naší mysli a můžeme společně s autorem rozeznávat, co si s sebou jako jedinci nosíme, čemu věříme, dáváme pozornost, jaké hry rozehráváme, jak se rozhodujeme, co máme a co není a proč.

Název výstavy je odvozen od představy teseraktu ve sci-fi filmu Interstellar. Ve filmu jde o vícedimenzionální kostku, do níž se hlavní hrdina dostává a jež obsahuje nekonečně se opakující momenty reality. V této dimenzi, která je znázorněná knihovnou, se do představy našeho třírozměrného prostoru dostává nelineární podstata času – hrdina vidí události z minulosti, dokáže se v časové ose pohybovat a komunikovat s 3D světem pomocí gravitace. V momentu přímého pozorování určitého okamžiku v čase je ovšem nemožné změnit vlastní minulost. Paučův obrazový cyklus lze vnímat z tohoto pohledu jako svébytný pokus o konstrukci prostoru, v němž zakřivení časoprostoru a účinek gravitace mizí – znaky, předměty a krajinné motivy levitují a fyzikální zákony jsou překračovány.

kurátorka: Radka Kaclerová