„Tělo, mýtus, moc:
Umělecký pohled na násilí vůči ženám od antických dob po současnost.“

Od antických mýtů až po moderní feministickou filozofii – výstava Slyším sirény tematizuje násilí na ženách jako kulturně zakořeněný a dlouhodobě přehlížený fenomén. Prostřednictvím uměleckého jazyka upozorňuje na to, jak je ženské tělo v dějinách zobrazováno, konstruováno, a často i bezhlasé.

Název výstavy nese dvojí význam – sirény jako mytologická stvoření, která sváděla námořníky zpěvem do záhuby, ale také sirény dnešní doby – alarm, varování, hlas, který značí, že se něco negativního událo. Tento kontrast vystihuje hlavní motiv výstavy – ženský hlas jako symbol touhy i nebezpečí, přitažlivosti i utrpení, moci i bezmoci.

Základní osu tvoří výjevy inspirované antickou mytologií – únos Európy, znásilnění nymfy Dafné bohem slunce Apollónem nebo tragický příběh Lukrécie, římské šlechtičny, jejíž osud odstartoval politickou revoluci. Tyto příběhy nejsou jen starověkými alegoriemi, ale stále platnými narativy o mocenské převaze, sexualizaci a umlčení žen.

V dialogu s mýty vstupuje do výstavy i moderní filosofie, zejména kniha Druhé pohlaví francouzské existenciální filosofky Simone de Beauvoir, která odhaluje konstrukci ženskosti jako druhého podřízeného subjektu. Reflektován je i fenomén femme fatale – ženy, která je současně objektem touhy i zdrojem strachu – jako kulturní reakce na ženskou autonomii a sexualitu. Výstava zároveň tematizuje trauma, které je důsledkem násilí, a které oběť často provází po celý život – jako tiché echo, které nelze umlčet. Trauma zde není zobrazováno explicitně, ale je přítomné v napětí mezi krásou a bolestí, mezi klidem a rozkladem, mezi tichostí a výkřikem, který nebyl vyslyšen.

Výstava Slyším sirény se nesnaží ilustrovat násilí doslovně. Umění zde funguje jako jazyk, kterým je možné vyjádřit to, co jinak zůstává nevysloveno. Symbolika, fragmenty, absence – to vše vytváří prostor, kde trauma, paměť a tělo spolu vedou dialog.

Výstava zve diváka k tomu, aby nejen pohlédl zpět do dějin, ale vnímal i to, co z nich přetrvává. Jak jsou ženská těla stále posuzována, politizována, kontrolována – nejen v umění, ale i v každodenním životě. A jak se jejich hlas – ať už svůdný, bolestný nebo varující – stále ozývá.

text: Simona Ticháčková

kurátor: Daniel Balabán