Prostředí, jež je nám bytostně povědomé, v němž vnímáme hluboké zázemí, při pouhé představě o jeho skutečnosti jako bychom se stávali součástí bezpečného zdroje. Tím prostředím je pro Veroniku Zapletalovou konkrétní krajina Švédska. Svou niternou vizi o její existenci již několik let zprostředkovává perokresbami a akvarely. Ví o její skutečnosti. Opakovaně se vydává na cesty, aby ji mohla hledat, spatřit, zažít, být jí nablízku. 

Cestuje krajem, citlivě vnímá, mapuje prostor, touží nalézt tak dobře známé. „Údolí světla, Místo, Někde, Ta vzpomínka, Ten pocit, Ta záře, Ten dotyk, To nekonečno, To všechno, Pramen hledání, Světlo, Počátek, Doma, Meziprostor, Bezčasí, Mezi nádechem a výdechem, Chvění, Modlitba za krajinu, Bezpečí, My jsme ta krajina...“, mapuje slovní terén při snaze vystihnout názvem esenci obsahu současné výstavy. Cestuje-li Švédskem směrem na sever, jedna z obcí, která ji magicky přitahuje, je právě Vilhelmina. Pojmenována počátkem 19. století dle tehdejší švédské královny asociuje symbol ženského prvku v krajině. Charakteristická temně červená barevnost jejích domů se viditelně propisuje do autorčiných prací.

Veronika Zapletalová podnikla během letošního léta již čtvrtou průzkumnou cestu do těchto míst. Tvořila na ní šest metrů dlouhou kresbu panoramatického charakteru. S rolí plátna projížděla a procházela krajinou. Nosila ji do hor, ptala se místních, kde by takové místo mohlo být. Dostávala odpovědi, na jejichž základě pokračovala dál v průzkumném hledání. Vedena citem i rozumem sledovala tvary kopců, linie potoků a řek, sžívala se s jejich charakterem. Její výtvarné záznamy mají časosběrný charakter. Výjevy modeluje krátkými tahy-vlákny, kladenými vedle sebe s maximální bdělostí. „Je to jen stále snaha se přiblížit něčemu, čeho je člověk součástí, co se snaží pochopit, propojit, vrátit se z odděleného stavu do celku,“ formuluje svůj záměr. Obrazový celek vždy působí monumentálně a současně velmi jemně. Nese v sobě cosi sochařského. Nikdy nejde o finální obraz, ale o záznam z procesu. Zásadní je pro autorku v tomto prostředí specifický charakter světla, připadá jí, že krajina září.

Obdobně pak veškeré tvůrčí aktivity Veroniky Zapletalové lze vnímat jako rozsáhlou krajinu. Vytváří ji svými instalacemi ve veřejném prostoru, muraly, výstavami vlastními i připravovanými pro jiné umělce, publikacemi, ilustracemi, přednáškami, vnímavostí vůči prostředí obecně. Tvoří tak mentální i emocionální zázemí těm, kdo senzitivně vnímají prostředí vlastního bytí. Její modlitba za krajinu stále pokračuje a působí.

Veronika Zapletalová (*1971) studovala v letech 1990–1992 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Dějiny umění) a v letech 1991–1997 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (Ateliér konceptuální a intermediální tvorby Adély Matasové, Ateliér veškerého sochařství Kurta Gebauera). Absolvovala stáže: v roce 1993 na Academie Beeldende Kunsten v Maastrichtu (Holandsko), v letech 1993–1994 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér krajinomalby Františka Hodonského) a v letech 1994–1995 na L‘École nationale supérieure des arts décoratifs v Paříži. V letech 1997–2001 dále studovala na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Výběr ze samostatných výstav z posledních let: Houby a Jezírko, Festival m3 / Umění v prostoru – Terapie města, GHMP, Studio Bubec, 2021; Paměť krajiny, Zámek Veleslavín, Vítězné náměstí, Praha 6, 2022–2026; Lesnění, Vzlet, Praha, 2024; Staré hory… jsou měkké jako dlaň, Galerie Havelka, Praha, 2026. Je autorkou nástěnné realizace Metro Bořislavka na základě otevřené soutěže MuralArt UM / Umění pro město, Praha, 2021 (1. místo), dále také autorkou publikace Chatařství: Architektura lidských snů a možností (Brno, ERA 2007). Realizovala několik mezioborových projektů tematizujících rozvoj městské krajiny, např. Zámek Veleslavín (2018–2023), Laboratoř Veleslavín (2023). Je členkou Komise Rady hl. m. Prahy pro umění ve veřejném prostoru.

kurátorka: Iva Mladičová