Normalizační sídliště 70. a 80. let, paradoxně z velké části budovaná na západní licenci systému Larsen-Nielsen, se po roce 1989 stala dějištěm střetu mezi socialistickou utopií a dravou estetikou raného českého kapitalismu. Do šedého půdorysu občanské vybavenosti se začala agresivně roubovat privatizace: improvizované podniky ozářené neonem měly obyvatelům zprostředkovat dotek „velkého světa“ a naplnit kolektivní touhu žít jako na Západě.

V prostorách bývalého multiplexu Galaxie umělci Vladimir 518 a Epos 257 zkoumají fenomén sídlištní zábavy, tedy situací, kde se imitace amerických vzorů potkávala s excentrickým étosem doby. Zatímco tehdejší představy slibovaly nablýskaný sen, realita periferie v sobě nesla už od začátku i odvrácenou tvář transformace – závislost, vykořisťování a postupné rozčarování z nenaplněných vizí.

I po třech dekádách zde narážíme na fragmenty, které jako by už nikomu nepatřily – pomníčky jiného pojetí veřejného prostoru i soukromého vlastnictví. Historie zde není neměnným celkem, na který nahlížíme z odstupu; je to živá materiální stopa, kterou v kulisách panelových bloků dodnes nevědomky obýváme.

Tato anotace vychází z odborného textu, který pro výstavu napsal Tomáš Pospiszyl.