Zveme na komentovanou prohlídku, kterou vás provede její autor Vladimír Kokolia.

Vladimír Kokolia využil zvláštního členění a čistého, oslnivě bílého výstavního prostoru Kalina Gallery, aby oku návštěvníka poskytl nerušený pohled na každé z dvanácti rozměrných pláten, které v předchozích týdnech přímo v galerii vznikly, anebo v ní byly dokončeny. S dalšími desítkami obrazů nejrůznějších vročení, z nichž některé pozoruhodně rozšiřují či podvrací definici typického Kokolii, se pak v galerii střetneme ve zšeřelém osvětlení „depozitáře“ na podestě. Tam také můžeme usednout ke stolku a pod lampičkou si zalistovat ve Vy-já-dření a v dalších Kokoliových knihách, ve kterých v osvobozující zkratce konfrontuje paradoxy slova a obrazu.

Název výstavy Obrazně řečeno poukazuje na Kokoliovu elementární víru v zobrazování. Vyjadřuje předpoklad, že obrazy mluví – a že právě jimi je možné říct ony věci, které jsou jinak pro řeč nevýslovné. Možná proto, že jsou prostě jenom krásné. Kokolia nachází své obrazy v nejobyčejnějších situacích, často přehlížených a na periferii zorného pole. Těží z každodenního života, a možná i věří, že tím zpětně dodává každodennosti nějaký smysl. Provokativně ignoruje v současné době asi převládající způsob uvažování o obrazu jako o vizuálním objektu. Místo toho jeho obrazy ukazují mimo sebe, na konkrétní situaci, ve které se „staly“. Obraz není v roli svědka, ale spíš nějaké byliny, která ze situace vyklíčila. Přihodily se, a žijí už svým vlastním životem.

Kokolia oponuje současnému uměleckému jazyku, který chápe obraz v galerii jako způsob komunikace a jako součást uměleckého kontextu. Malíř místo toho žádá, aby se s obrazem žilo, a pokud se na obraz podíváme, abychom se dívali déle. Podle Kokolii totiž obraz při dlouhodobějším dívání rozhodně v pohledu nezůstává statický a stejný, ale přeměňuje se v čase. Na obraz si musíme počkat. Ostatně slow looking, technika dlouhého/pomalého pozorování, se konečně ve světě stává populární strategií diváckého vztahu k obrazům. Jak si můžeme v roli diváků sami ověřit: ztratit se v obraze, nebo se v něm po delším hledění najít, to obojí je rozkoš zvláštního druhu, která stojí za strávený čas.