Zvolená koncepce výstavy nabízí nejen přehled proměn jednoho materiálu v rukou jednoho sochaře, ale i intimní portrét tvůrce, jehož dílo bylo neoddělitelné od lásky k rodnému kraji a k tichému, ale naléhavému gestu sdělení. Od ukončení jeho díla uběhlo bezmála dvacet let, ovšem slovesnost Vladimíra Preclíka se stále přenáší do žijící generace sochařů.

Chronologicky výstava ukazuje, jak dřevěná plastika 60. a 70. let, poznamenaná i dobovou cenzurou, v 80. letech dozrává k dílům jako Velký úkryt (1984), Velký sarkofág (1985), Na doteku závislá (1986) nebo Setrvačník s pamětí (1987). V 90. letech se dřevo začíná prolínat s kovem a z nalezených, odložených předmětů vznikají kovové objekty v duchu Duchampových ready-mades a Kantorova Manifestu asambláže z roku 1963.

Preclík vždy vycházel z vertikály, kterou totemizoval a doplňoval jí ústrojí jako mechanickým strojům či antistrojům. Hmat byl pro něj důležitým smyslem, který mnohdy aktivoval v názvu sochy. Takzvaná svařovaná „bronzová dřeva“ z této doby nacházejí svůj konečný výraz ve velké veřejné plastice.

Vedle sochařství zůstávala malba a kresba paralelní větví, trvalou součástí jeho projevu. Obrazy vystavoval už jako student v Hořicích dříve než sochy a po celý život si vedl deníkové kresby, v nichž jako v soše hledal jedno a totéž: strohou, přesto osobní zprávu o stavu duše, o vztahu k životu, k domovu a k Bohu. To ho přirozeně vedlo také k psaní knih (Dřevěná knížka, 1988, Tiše se přemisťovati, 1989, Smírčí kameny, 1990). Preclík sám sbíral sochařské kresby od kubistů Otty Gutfreunda až po Hanu Wichterlovou.