Když Miroslav Hucek (1934–2013) několik dní v roce 1987 dokumentoval tehdejší stav újezdského ateliéru zemřelého fotografa Josefa Sudka (1896–1976), zastihl ho v největším rozvratu.

Udělal to s dokumentaristickou důsledností, zaznamenal nejen přesné datum, ale na doprovodných náčrtech i směr svých záběrů. Dřevěná stavba, kterou Sudek využíval od roku 1927 až do svého skonu, byla po požáru v roce 1985 a nuceném odchodu autorovy sestry Boženy (1897–1990) osiřelá, zcela vydaná nezvaným hostům. Podstatná část umělcovy fotografické pozůstalosti i sbírky uměleckých děl byla doktorkou Annou Fárovou již dříve odvezena, Sudkova nabídka daru vybavení ateliéru Národnímu technickému muzeu byla využita jen částečně. Autorovi přátelé Jindřich Brok a Josef Ehm ale na tehdejším Ministerstvu kultury rekonstrukci prosadili, byl dokonce už i hotový projekt a započaly první práce (rozebrání stavby a uložení některých markantů – včetně slavných oken), ale po roce 1989 se k němu už nikdo neznal. Roku 1995 se pokusili projekt vzkřísit Jan Mlčoch a Pavel Scheufler, ale neúspěšně. O pět let později se akce ujala společnost PPF Petra Kellnera, obdivovatele díla Josefa Sudka, a ta ateliér s přispěním Uměleckoprůmyslového muzea v Praze roku 2000 slavnostně zpřístupnila. Za více než čtvrtstoletí se stal nejen připomínkou slavného majitele, ale i vyhledávanou galerií zaměřenou zejména na tvorbu mladých českých fotografů.

V 80. letech několik českých fotografů zdokumentovalo ruiny Sudkova mnohaletého pracoviště i bydliště. Vystavený soubor Miroslava Hucka ale vybočuje svou věcností, zdržující se zbytečného sentimentu.

kurátoři: Jan Mlčoch, Lucie Mlynářová