Z chalupy

Střet tvarů sdílí stejný prostor, i když bez harmonie. Dominance a podřízenost vytvářejí neustále se měnící krajinu. Touha po skutečném klame; viditelné zakrývá neviditelné, které si žádá větší pozornost.

Když tě vidím, jsi blízko, ale v mžiku se staneš někým jiným. Měníš pozici, stále vnímatelnou, dokud tě roh nepřeruší a nevynutí skok. Tento skok, překážka a rozpor v pohledu definují napětí, o které jde: nesoulad mezi pozicemi, mezi tebou a mnou v přítomnosti.

Každý okamžik existuje jinde, vázán ke svému původu a trajektorii, vyprávěn jako by shora. Pozorovatel nese cenu. Být viděn při pohledu destabilizuje tělo. Pod pohledem druhého se pohyb mění, zvyky se deformují, sebeuvědomění se zhušťuje do nepohodlí.

Pohled se setkává s mým a roztříští tělo na části, na soudy. Význam se nedaří sladit. Vyslané gesto není gestem přijatým. Nesprávné rozpoznání strukturuje setkání.

Vstupujeme do chátrajícího domu, kdysi zarostlého, nyní se pomalu hroutícího do sebe. Vlhkost jej nasycuje, nese vzpomínky, brání se kontrole. Prostor zůstává částečně neviditelný a to, co je neviditelné, uniká dotazování, uniká vyjádření a v tomto smyslu přetrvává, jako by nebylo.

Mylná představa vzniká z projekce. Druhý rekonstruuje prostor spíše skrze vzpomínku než skrze přítomnost. Skutečné se posouvá směrem k imaginárnímu.

Tam, kde se setkávají dvě mysli, vzniká třetí. Mnohost se rozšiřuje. Krajina se proměňuje v únik, jazyk ve strukturu. Struktury však stejně tak definují, jako i zkreslují. Odrazy se množí a skrývají napětí pod povrchy, které se jeví jako soudržné.

Dílo se obrací k tomu, co přesahuje jazyk. Slova stabilizují význam, ale také jej omezují. Mimo ně fungují jiné systémy: malba, zvuk, gesto. Ty vyjadřují to, co nelze fixovat.

Viditelné trvá na definici. Neviditelné se jí brání. Mezi nimi se vnímání opakuje, rozpadá a znovu formuje. Význam není daný; vynořuje se skrze vztah, skrze pohyb, skrze nestabilní interval mezi pozorovatelem a pozorovaným.