Romantik z Jizerských hor se zasekl v Praze

Aleš Novák (*1980) je malíř, sochař a architekt, jehož tvorba se dlouhodobě pohybuje na hranici mezi duchovním hledáním a vizuální reflexí krajiny. Jeho práce osciluje mezi fyzickou zkušeností přírody a intelektuální artikulací prostoru – mezi tělem, krajinou a obrazem.

Pojem „pendler“ označuje osobu žijící v jedné zemi, která pravidelně překračuje hranici, aby pracovala v jiné. V symbolickém smyslu se takovým pendlerem stává i Novák: umělec, který každodenně překračuje pomyslnou hranici mezi dvěma světy. Na jedné straně stojí domov – prostor formovaný symbiózou přírody, vnitřní svobody a ticha; na straně druhé městský biotop, jenž nabízí infrastrukturu komunikace, sociální systém i nevyhnutelnost ekonomické reality.

Paralela mezi pendlerem a romantickým umělcem je zde zřejmá. Nejde však pouze o opouštění bezpečného prostoru kvůli obživě. Podstatná je samotná cesta – proces přechodu mezi světy. V tomto pohybu se umělec stává médiem: prostředníkem, skrze nějž se zkušenost krajiny a času transformuje do obrazu. Otevřenost k intenzivnímu vnímání reality, kterou tento proces vyžaduje, může v kontextu současného rytmu života působit jako alternativní postoj.

Novákova malba je především fyzickým a haptickým záznamem setkání s krajinou. Gesta, struktury a materiálové vrstvy na plátně nesou stopy zápasu – energetického střetu mezi vnějším světem a jeho vnitřní reflexí. Procesualita malby zde není pouze technikou, ale formou zkušenosti: způsobem, jak krajinu nejen zobrazit, ale znovu prožít.

Motivací k tvorbě je hledání rovnováhy mezi vnitřním a vnějším světem. Umělec se v tomto procesu stává zrcadlem i prostředníkem – někým, kdo převádí zkušenost krajiny do jazyka vizuální komunikace. Galerie se tak proměňuje v prostor, kde se tato zkušenost znovu konstituuje: mezi malbou, objektem a instalací vzniká dynamické pole, v němž se střetává intuice s promyšlenou kompozicí.

S přibývajícím časem je Novákova schopnost komunikovat s okolním světem stále přesnější a otevřenější. Přesto zůstává ve stínu cesty samotné – kontinuálního procesu hledání, bez něhož by nebylo co sdílet.

kurátor: Filip Kazda