Chápání světa okolo nás je v zásadě souborem vjemů, komentářů, barev a vůní, které se odehrávají v trajektorii od pomyslné nuly do zdánlivého nekonečna. Realita, na kterou se v hovorech, textech nebo vzpomínkách často a neochvějně odvoláváme a spoléháme, se může ve výsledku ukázat jako individuální, ba co více subjektivní podmnožina ovlivněná proměnnými, jejichž počet se blíží nekonečnu. Je východiskem toho uvědomění beznaděje, nebo relativizace všeho ne-podstatného? 

Pokud jste umělcem, je přijetí této „rozšířené reality" podstatným předpokladem k osobní, silné a autentické výpovědi. Tvorba Denisy Krausové a Roberta Bučka se zdá být pro mapování výše zmíněného ideálním příkladem. Oba jsou si formálně vzdáleni. Dost na to, aby jakákoli příbuznost byla v prvním plánu vyloučená. Avšak pracují ve svém pojetí s příběhem. Pevně se drží vlastní „mytologie", osobitých a zažitých vzorců výpovědi. Jakkoli je jejich jazyk výsledkem soustavného vývoje, oba se stále „pohybují" okolo vlastních funkčních principů a mechanismů.

V případě Denisy Krausové jde o modelaci barvou, která doprovází nebo lépe konvenuje s epickým pojetím autorčiných kompozic. V aktuální sérii maleb kombinuje zbytnělou fyziologii s organickými fragmenty, s odkazy na alegorii a s proměnlivostí poměru. Relativizuje viděné a obecně vnímané skutečnosti. Utváří celek, který je definován pohybem. Její pohyb myšlenek v prvním plánu se prolíná s vrstvou fyzického pohybu. Je to tepající vrstva individuálního realismu, osobního vyprávění a vlastní poetiky. 

Robert Buček pracuje jinak. Vstupuje do pomyslné arény vizuálního diskurzu s jiným záměrem. Jeho pozice spočívá v pomyslném a citlivém dialogu mezi materiály a okolím. Materiál v jeho případě není jen technickým prostředkem. Často jej pojí s místem realizace-instalace díla nebo se filozoficky váže ke konkrétní obsahové rovině díla. Zde představuje své práce vznikající v posledních pěti letech. Jsou o paměti, která je obsažena v materiálu, o kontrastu forem a především o realismu viděném v běžném prostředí okolo sebe. Výchozí inspirace není o spektakulárních formách, tvarech nebo kompozicích. Autor filozoficky i formálně citlivě obnažuje domy, stavby, knihovny. Konstruuje kulturní krajinu v podobě, jaká je v souladu s jeho autorským realismem. Jak Denisa Krausová, tak Robert Buček jsou svými pevnými a konstantními autorskými přístupy součástí rozvětveného řečiště, které utváří a formuje anatomii realismu.

kurátor: Jan Kudrna