Jen ten, kdo dlouho žije v tichu, mu dokáže naslouchat a rozmlouvat s ním. Jen tam, kde už slova nejsou potřeba, je jimi ticho naplněné. S tichem je Anežka Kovalová srostlá stejně jako se Sobotínem, ležícím v podhůří Jeseníků. Se skromností a pokorou pracuje s tvarem i barvou. Tvarovou abstrahovanost provází také barevné oproštění. Krajiny i předměty jsou zjednodušeny na poetický znak, jeho podobu určuje esence viděného prověřená časem. Stejně tak paleta jejích vaječných temper se může zdát střídmá. Ale v šedavých tónech je v jejich hloubi skryta celá bohatá škála tónů, spíše tušených než zjevných. To, co známe, stačí říct náznakem.