První výstava cyklu ZKOUŠKA SYSTÉMU, který představuje spoluautorskou tvorbu nejmladší generace jako kritickou sondu do současných společenských struktur, jež v době krizí prověřuje a odhaluje jejich limity.

Dokud (z)voní louky je milostná píseň krajině, stohlavému stádu koz, růstu, rozkladu a pastýřstvu, které kráčí mezi světy.

anto_nie a Alex Sihelsk* budují utopickou vizi blízké budoucnosti, ve které se lidé žijící v malých komunitách věnují regeneraci krajiny. Vyprávějí příběhy odehrávající se na pastvině, ve vlacích, které mezi městy jezdí jen tehdy, když je dost elektřiny, ve sdílených kuchyních a na zeleninových zahradách. Příběhy, v nichž se stírá hranice mezi lidským a nelidským, mezi realitou a fikcí. Tento svět poprvé navštívili*y autorským filmem Zveromedze, který se v rámci výstavy poprvé promítne v Praze.

V prázdné místnosti stojí strašák / modla / pomník / socha plná příběhů. Odkazuje na tradici splétání trávy do ornamentů napříč evropským pohanstvím, které mohly myticky zajišťovat úrodu, ale také velmi prakticky plašit ptáky a šelmy. Zobrazuje symbol genderově neukotveného božstva Nyje. Symbol slovanského božstva smrti vystupuje z možné budoucí reality/prostředí filmu Zveromedze ve své mnohočetnosti a také možné nepravděpodobnosti své existence. Nevíme, jestli je to reálné božstvo – slovanská mytologie se buď nedochovala, nebo je naopak smyšlená či výrazně přibarvená – ale i tato ambivalence jeho možné (ne)existence jakoby vystihovala jeho význam jako božstva, které stojí na hranici života a smrti, rozkladu a růstu. Údajně také plnilo funkci psychopompa – průvodce duší, pastevce posmrtného života, který své lidské stádo přestřižením nitky života propustil ze své péče.

Autorská dvojice si dává za cíl prozkoumávat mezní prostory mezi zdánlivými protiklady. Místa mezi dvěma různými ekosystémy jsou v ekologii považována za místa s největší druhovou bohatostí. Dva různé systémy se o sebe třou, narážejí a prosakují do sebe. A právě tato liminální – přechodná – místa a tvorové hrají v novém světě hlavní roli. Liminální místo je neustále na hranici existence a neexistence. Tak jako mez, kterou vypásáme stádem koz, aby se zabránilo její proměně ve stálý les.