Kosmické černé díry představují paradoxní námět. Jsou to neviditelná tělesa, ze kterých neunikne ani světlo, a tudíž by neměla být výtvarně zachytitelná. Přesto se o to umělci stále pokoušejí, a to v široké škále technik i přístupů: od vědeckých a popularizačních ilustrací přes malby a plastiky až po fotogramy či instalace. Výstava představuje tuto barvitou historii černých děr v české vizuální kultuře od poloviny 20. století do současnosti.

Nerotující černé díry objevil svým řešením Einsteinových rovnic astronom Karl Schwarzschild už v roce 1915. Vědecká obec se ale o tyto zhroucené hvězdy začala skutečně zajímat až o půl století později. Zásadně k tomu přispělo pojmenování „černá díra“, které na konci 60. let zpopularizoval americký fyzik John Archibald Wheeler.

Tento termín rychle pronikl do Československa, které se tehdy z pohledu astrofyziky nacházelo mezi Západem a Východem. V českých publikacích se mísila anglosaská terminologie se sovětskou a ilustrace z amerických časopisů se objevovaly vedle obrazů moskevské provenience. Proto u nás označení černá díra v 70. letech existovalo souběžně s dalšími názvy jako „kolapsar“, „zamrzlá hvězda“ či „gravitační hrob“. Pojmenování černá díra nakonec převládlo i díky svému psychologickému významu – záhy se stalo metaforou zániku či deprese.

I když samotné černé díry nelze z principu spatřit, v jejich okolí se odehrává množství nesmírně vizuálních procesů, které mohou být lákavé pro výtvarné umění. K těm nejvýraznějším patří akreční disk, v němž se plyn a prach rotací zahřívá na miliony kelvinů, anebo ohromné výtrysky částic způsobované magnetickým polem. Ztvárnit lze i okem nepozorovatelné jevy jako zakřivení prostoročasu.

Je ale třeba pamatovat, že zájem umělců o černé díry bývá velmi subjektivní. Ať už jde o vyjádření ponuré emoce nebo úvahu o propojení univerza, tento motiv si vybírají jako obecnější symbol a nejde jim o vědeckou aproximaci. Taková doslovnost by jen škodila, jak to prorocky vystihl historik umění Timothy James Clark: „Malířství se jen málokdy dobře nasytí zbytky vědy.“

kurátoři: Tomáš Kolich, Petra Příkazská

vystavující: Václav Boštík, Lukáš Dvorský, Jan Exnar, Lenka Falušiová, Jolana Havelková, Anna Hulačová, Josef Hnízdil, Milan Houser, Jan Kaláb, Miloš Koreček, Jiří Kornatovský, Antonín Kopp, Jean-Pierre Luminet, Karel Malich, Ivana Mikesková-Hejduková, Milan Mikuláštík, Pavel Mrkus, Pavel Nešleha, Robert V. Novák, Jan Pištěk, Jan Poš, Ladislav Postupa, Eva Prokopcová, Ondřej Přibyl, Rudolf Sikora, Vladimír Škoda, Dagmar Šubrtová, Katarína Štefániková, Bohumil Štěpán, Pavel Trnka, Andrea Uváčiková, Jasan Zoubek