Nový obrazový cyklus Ester Knapové (*1993) sice vyrůstá z osobní paměti, ale překračuje přitom rovinu autobiografického záznamu. Jeho východiskem jsou vzpomínky z dětství a také fotografické předobrazy pocházejí částečně z rodinného archivu. Autorka s nimi ovšem nezachází jako s dokumentem, spíš jako s proměnlivými nositeli zkušenosti, jejichž význam se v procesu malby vzdaluje od původní situace a otevírá se obecnějšímu čtení. Okolnostmi podmíněný děj je tak rozprostřený mezi konkrétním prožitkem, a tím, co si paměť postupně sama vytváří.