Zlověstný ráj Evy Fajčíkové a Kláry Hartlové otevírá panoptikální prostory, kde za edenskou branou čekají namísto vysněné blaženosti tříštící se ruiny a všudypřítomný rozpad. V této zóně paradoxů se lidská identita donekonečna tříští a reformuje v jednom velkém kaleidoskopu osamění. Nacházíme se tu v Alenčině říši za rozbitým zrcadlem, kde klam zastínil slunce a nic není takové, jaké se zdá.

Autorky demaskují zrádnou rajskou zahradu jako vykonstruovaný psychologicko-mytologický prostor, po kterém bažíme, ale který po bližším zkoumání odhaluje nestálost a eluzivitu. Věci nejsou trvalé, ale směřují ke svému konci – rozpad tady není nehoda, nýbrž imperativ existence. Ruina zviditelňuje pomíjivost, a zároveň ztvárňuje memento mori. Nejedná se o fantaskní ruiny G. B. Piranesiho, nýbrž o hrozivé osamělé trosky v zapomenutých končinách C. D. Friedricha. Mystická scenérie na pomezí života a záhrobí, kde místo času plyne myšlenka a prostor taje jako vosk, transformuje Dalího koncept perzistence paměti na perzistenci zapomnění.

Ač by les měl být konejšivým prostorem, stal se nevysvětlitelně nebezpečným. Je to záhadný liminální prostor mezi civilizací a divočinou, kdy jedno už neexistuje a druhé ještě neexistuje. Jímá nás hrůza ze samotné krajiny, její neúprosnosti a liduprázdna. Jsme zděšeni z jejího rozlehlého, osamělého možná i nepřátelského prostoru. Fajčíková a Hartlová zde rozehrávají truchlohru temné ekologie dle Timothy Mortona. Ten odmítá tradiční představy o panensky čisté harmonické přírodě. Příroda je ve skutečnosti invazivní, nečitelná a zneklidňující. Je to nevlídná entropická síla, která nás ve své zákeřné viskozitě pohlcuje jako tlama močálu z veršů Antonína Sovy: „Jen starý močál je kolemkol… / Vzduch zkažený, nízká kleč a stvol / a lidé se plazí, škoda chvíle, / jsou malé touhy a ztraceny cíle…“ (Sloky o starém močálu)

Ráj ale nemusí být jen nekropolí, z jejíž náhrobků mozaikovitě skládáme dávno mrtvou historii. Můžeme jej chápat i jako hyperobjekt – neuchopitelný, nelokalizovatelný, rozprostřený napříč v čase a prostoru, ale přesto až nepříjemně blízký a permanentně přítomný. Mantinel mezi člověkem a prostředím se rozpadá – jedno se vsakuje do druhého a kontaminuje ho. Okna a prahy jsou průchody mezi různými stavy bytí, přičemž nevíme, zda bdíme nebo halucinujeme. Jsme svědky deziluze ztraceného ráje, jenž se nečekaně proměnil v Dantovo peklo.

Baudelairův pojem souvztažnosti, týkající se skrytých souvislostí mezi tělesnými smysly, světem a duší, může coby paprsek světla alespoň částečně prozářit černou mlhovinu tohoto paranormálního prostředí: „imaginace je nejvědečtější schopností, protože jedině ona chápe univerzální analogii, nebo to, čemu mystické náboženství říká souvztažnosti.“ (Dopis Alphonsu Toussenelovi) Výstava tak může být čtena jako symbolistně provázaná síť analogií a spojitostí. S baudelairovskou estetikou souvisí i tzv. umělé ráje, tedy změněné stavy vědomí dostupné skrze psychotropní látky. V dnešní době bychom za legální „paradis artificiels“ mohli považovat i psychofarmaka jako antidepresiva a nootropika. (Hartlová je certifikovanou psycholožkou a psychoanalytičkou.)

V podání Fajčíkové a Hartlové nelze ráj chápat jako konkrétní místo, ale spíše coby permanentně nedostupný předmět touhy objet petit a. Dle Lacana člověk nikdy netouží po věci samotné, ale po něčem nedosažitelném, co leží za ní. Ráj však může představovat i pomník ztracených zítřků, kde straší přízraky toho, co nenastalo. Zůstala jen paralyzovaná, nekonečně dlouhá současnost. Monotónní, prázdná, stagnující – a přesto podivně nostalgická jako vzpomínka na záblesk déjà vu. 

Návštěvník výstavy, sveden touhou po jablku zla, se z nestranného pozorovatele nakonec sám stává účastníkem bloudění. Dychtíme odhalit tajemství tohoto zkaženého Edenu, kde Adamem a Evou jsou Lucifer a Lilith a místo lilií vzkvétají masožravé květy. Odpovědi však nepřichází a zůstává jen stín: „Všechno jde přímo a / nevrhá stín, / takže ztrácí se člověk, / stín stínu, stín ve snu, / sen stínu…“ (Sylva Fischerová, V krvavém snu slov)

kurátor: Kamil Princ