V pověstech a lidovém folkloru se označení „cambion“ používá pro podhozence, tj. dítě zrozené z pohlavního spojení člověka a démona, které bylo vyměněno za dítě lidské. Podvrženci se od lidských dětí liší např. velkou hlavou a očima, zakrslostí, nemluvností, neklidem, zlou povahou, nenasytností, plačtivostí či častou nemocností. Věřilo se, že jsou důsledkem božího trestu, uhranutí či kletby. Víra v podhozence vznikla z vysokého počtu tělesně a mentálně postižených dětí, který byl důsledkem špatné hygieny, nedostatečné lékařské péče, alkoholismu nebo endogamních sňatků.

Název výstavy odkazuje na fenomén něčeho odlidštěného a nepřirozeného. Filip Kůrka, inspirován Géricaultovými portréty duševně nemocných, zobrazuje nositele tělesné, sexuální, duševní i sociální deviace. Pohled na ně nám způsobuje husí kůži, ale zároveň vyvolává soucit, neboť i oni chtějí žít a nemohou za to, že se narodili do tohoto světa, který je sám o sobě rovněž značně pokřivený.

Tato jinakost souvisí s Freudovým psychoanalytickým pojmem Das Unheimliche popisujícím něco důvěrně známého, a zároveň úzkostně cizího. U Kůrky jsme konfrontováni s biologickou znepokojivostí obnaženého lidského těla, podivnostmi přírody, vykolejenou sexuální touhou i patologickou anatomií. Autor podobně jako v deskové hře Othello obrací bolest na slast a smrt na život, kde si ošklivost a krása při šachové rošádě vyměnily své místo.

Malíř překračuje lartpourlartismus dekadence – namísto pouhého zobrazování dystopické skutečnosti diagnostikuje a analyzuje její chorobné symptomy. Ukazuje svět ve skutečné nemocné podobě a staví mu mohylu z lebek. Ne jako pomník, nýbrž coby kolébku pro nový kult síly. Biblickému Adamovi a Evě podvrhuje potomka Aktaióna a Artemis, jehož obludnost je současně i zdrojem jeho vitality. Nietzsche nás ve spise Mimo dobro a zlo varuje, abychom se sami nestali monstry, avšak Kůrka nám ve svých dílech ukazuje, že jimi už dávno jsme. Jaké jiné než příšerné děti může rodit příšerná doba? Umělec se těchto cambionů zastává a na plátnech obrazů jim poskytuje otcovský azyl.

Jak poznamenal Slavoj Žižek, psychóza, neuróza a hysterie nepředstavují pouze subjektivní patologie, nýbrž jsou to poruchy v základním vztahu mezi člověkem a světem. Kůrka tyto kategorie přesunul do sféry umění a přetransformoval na symbolistní anti-ornament, jehož funkce není zdobit, ale vyvádět z míry. Porucha osobnosti je zde hamletovskou maskou skrývající ten nejvyšší stupeň duševního zdraví. Místo iluzorního půvabu ukazuje pravdu o úpadku doby, jejž ve svých verších cítil už Paul Verlaine: „Jsem Druhé Císařství na sklonku dekadence;“ (b. Ochablost)

Tento rozklad Kůrku zneklidňuje, a zároveň i silně fascinuje coby tzv. abjekt. Krom psychoanalýzy se s tímto termínem setkáme i v uměleckém směru Abject art využívajícím nepříjemné či nechutné materiály a také v sociologii, kde tento pojem označuje jedince či skupiny vytlačené na okraj společnosti. To vše v sobě slučuje postava podhozence, jenž je personifikací všeho odvrženého, vyloučeno a vytěsněno v nás. Nejsme však nakonec všichni cambiony, kteří zabloudili v odcizeném světě duchovní prázdnoty, jak jej ve své Pusté zemi zachytil T. S. Eliot? „Myslím na to, že jsme v krysí uličce, / kde mrtví nechali své kosti.“

kurátor: Kamil Princ