Site-specific elektroakustická kompozice podél Stříbrnického potoka ohledává zvukové prostředí ladně znějícího vodního toku v Bertině údolí v Ústí nad Labem.

Bertino údolí je kus přírody ukrytý téměř v centru města. Místo, které je součástí města a zároveň zůstává poněkud stranou jeho běžného provozu. Dostalo název podle Berthy Schaffnerové, manželky ředitele Spolku pro chemickou a hutní výrobu, která na konci 19. století zasloužila o jeho úpravu v přírodní park s odpočívadly a tento nápad podpořila peněžitým darem. Stříbrnický potok údolím protéká souběžně s cestou, která se ve svahu několikrát stáčí do prudkých serpentýn. Okolo údolí však mnozí spíše projíždějí, než aby se tam vypravili a na chvíli se v něm zastavili. 

Výchozím bodem zvukové instalace Podél (Stříbrnický potok) se stal samotný zvuk, který Ian Mikyska během své první procházky Bertiným údolím vnímal v proměnlivém vztahu k vlastnímu pohybu. Elektroakustická skladba, vybízející ke zvukové kontemplaci, obsahuje – kromě terénních nahrávek z Bertina údolí – part klasické kytary a elektronických dlouhých tónů (sinusoid), které jsou rozeznívány prostřednictvím bublajících částí Stříbrnického potoka. Zvuk vody zde není pouze záznamem konkrétního místa, ale součástí struktury, v níž se propojují prostor, pohyb a čas.

Ve skladbě jsou předepsané dokonce i tempo a rychlost, kterou se mají posluchači prostorem pohybovat. Hudební tóny tak vstupují do proměnlivého vztahu se zvuky kontaktu mezi kameny a vodou, ptactva a vzdálenějších civilizačních zvuků. Autor zde nepracuje s nahrávkou jako s pouhým záznamem krajiny, ale jako s prostředkem, který umožňuje zkušenost konkrétního místa znovu aktivovat. Autor vytvořil tři varianty skladby, kde každá zachází jinak se vztahem „místo – nahrávka – hudba“, a umožňují vnímat prostředí Stříbrnického potoka z různých perspektiv. 

První verze kombinuje terénní nahrávky s živým nástrojem v podání kytaristy Ondreje Veselého. Dále je doplněna hudební vrstvou sestávající z elektronických tónů a dodatečných nahrávek Stříbrnického potoka pořízených klasickým i vodním mikrofonem (hydrofonem). Další dvě varianty skladby toto propojení rozdělují – jedna pracuje pouze s hudební složkou, další pouze s terénními nahrávkami. Kompozice tak podél toku vytváří paralelní zvukovou linii, v níž se konkrétní zvukové prostředí místa propojuje s komponovanou hudbou. 

Instalace v Galerii 3 Domu umění Ústí nad Labem přenáší tuto zkušenost do prostoru, v němž není třeba po trase skutečně kráčet (i když se rozhodně vyplatí na dané místo doputovat). Zatímco poslech přímo v údolí je vždy závislý na tempu a způsobu chůze konkrétního posluchače i na aktuální podobě prostředí, v galerii se poslech může stát nejen evokací cesty, ale také jejím novým imaginárním pokračováním. Téma pohybu, linie a stopy Ian Mikyska dále rozvíjí v drobné publikaci prostřednictvím kreseb, nových textů a parafrází z knihy Lines: A Brief History (2007) britského antropologa Tima Ingolda.