Výběr fotografií z rozsáhlého souboru, který má počátek v 70. letech minulého století a pokračuje až dodnes, se pokouší zachytit nadčasové a zároveň nejpoetičtější výjevy jediného prostředí: městských výloh. Fotografka Iren Stehli, Švýcarka, která se jako mladá studentka ocitla v Praze uprostřed socialistické estetiky nedostatku a malosti, fascinovaně zaznamenávala prostředí – absurdní lidskou tvořivost a kouzlo nechtěného na jedné straně a lhostejnost obyvatel města, stádnost a šedivost na straně druhé. V době, kdy vystavené černobílé fotografie snímané čelně vznikaly, byl hlavním trendem analogové fotografie dokument. Přinášel v mediálně uzavřeném, ostnatým drátem obehnaném území informace, které nebyly jinak dostupné.

V souboru Výlohy ale Iren Stehli vystoupila z modelu „skrytá tvář komunistického blahobytu“ a dokumentovala právě to, čím se režim chlubil, co vystavoval. Z výběru jsme záměrně odstranili politikum: výlohy obchodů totiž nedostatečně pestré zboží doplňovaly portréty komunistických státníků, politickými hesly a plakáty; později v 90. letech je nahradily barevné tisky západních kokakolových možností, případně nedostatečně oblečené krásky či mávající zlaté kočičky.

Co zbylo? Čistá krása bez záměru, vyprázdněná existence, báseň beze slov, poselství kafkovské proměny. Vytržené z kontextu rozsáhlého celku, který divákovi servíruje společnost k nežití, působí náš výběr jako filigránská práce okouzleného oka. Jde sice o dokument doby, ale – jak už bylo zmíněno – velmi nadčasový. Cílem je představit autorku jako senzitivní pozorovatelku pracující časosběrně a najít v její tvorbě momenty přesahující médium fotografie. Vystavené práce představují umělkyni, jejíž tvorba je v jiných cyklech zaplněna kuriózními postavami, jako demiurga tichých obrazů, kde po lidech zůstává jen emotivní stopa.

Iren Stehli (*1953) se v roce 1972 vydala do Prahy na kurz češtiny pro cizince (její matka byla Češka), později studovala slavistiku na Karlově Univerzitě. Shodou náhod se nadchla pro fotografii a v letech 1974-1979 vystudovala FAMU, kde potkala mnoho celoživotních přátel včetně inspirující teoretičky Anny Fárové. České prostředí ji okouzlilo natolik, že se ze Švýcarska stále vracela a většina její volné tvorby se proto týká českého prostředí (slavné cykly Taneční 1974–1977, Rybárna na Václavském náměstí 1976–1977, Krejčí Sláma 1976–1981, Libuna 1974–2001, Pražské výlohy 1976–1996).

Poprvé vystavovala v roce 1978 v legendárním Činoherním klubu, od roku 1983 se její práce objevují na mezinárodních přehlídkách. V roce 2014 měla samostatnou výstavu So nah, so fern ve známé instituci Fotostiftung Schweiz ve Winterthuru, o rok později představila její práce také Galerie hlavního města Prahy. Portfolio Iren Stehli zahrnuje rovněž tři autorské publikace.

Její fotografie jsou zastoupeny v prestižních sbírkách (Centre Pompidou, Sammlung der Stadt Zürich, Sammlung der Stadt Biel, Moravská galerie v Brně, Galerie hlavního města Prahy). Po revoluci 1989 se stala ředitelkou nadace Pro Helvetia podporující českou kulturu, kterou vedla 8 let. Zažádala o české občanství a dodnes se pohybuje mezi Curychem a Prahou.