Julius Reichel zaplavuje Galerii Kostka několika sty kilogramy vyřazeného textilu, z něhož vyrůstá jediný monumentální objekt – hmota, v níž je uloženo opotřebení a paměť mnoha životů. Stěny doprovázejí autorovy kaligrafické texty a malby, jež jako vždy zrcadlí chaos k apatii sklouzávající společnosti přesycené informacemi i dezinformacemi.

Titul není náhodný, i samo jméno Julius Reichel je zděděné, převzaté po pradědovi, jehož osud prosvítá látkou jako stopa rodu. Reichel zde recykluje hmotu, znak i krev – dědictví, které nelze odložit, jen znovu a znovu přepisovat ve vizuálním a datovém smogu současnosti.