Název výstavy Komentář ke stavu věcí v sobě nese vědomě dvojí význam. Může fungovat jako určitá forma komentáře k současnému stavu světa – zneklidňujícímu, neutěšenému – ale je také zároveň reprezentací toho, co vzniklo během posledního roku přímo v uměleckých ateliérech The House. Autoři David Pinkava, duo Jakub Hájek a František Hanousek a Max van Olffen sdílejí (společně s dalšími sedmi mladými tvůrci a tvůrkyněmi) společný prostor rezidence s jeho specifickým geniem loci. Jejich tvorba nemá na první pohled mnoho formálních, či obsahových průsečíků. Spojuje je spíše určitý typ pozornosti – schopnost číst v přítomnosti otisky minulosti a v každém střípku vidět větší celky, které se rozpadají nebo teprve formují.

David Pinkava ve svých malbách pracuje s obrazovými předlohami, které si nashromáždil během let jejich opakovaného užívání. Patří sem firemní loga nadnárodních korporátů, obrazové šablony odkazující na digitální kliparty z veřejných fotobank, a další nadužívané znaky utilitární vizuální kultury. Z těchto výstřižků reality komponuje temné urbánní krajiny evokující stav mysli mezi bděním a neklidným spánkem. Výjevy ztvárňující povědomá městská zákoutí, i zcela konkrétní místa v reálném světě, následně zcizuje a proměňuje je v nepřátelský prostor, kde městská infrastruktura pohlcuje člověka. Tato atmosférická díla vyjadřují na podprahové rovině velice efektivně neklid lidské zkušenosti uprostřed současného města, kde je prostor často organizován kolem logistiky a dopravy, nikoli kolem samotných obyvatel a jejich lidských těl, byť právě po zajištění jejich potřeb a nároků tato infrastruktura postupně vznikla.

Jiné, starší vrstvy kolektivní paměti otevírá autorské duo Jakub Hájek a František Hanousek, zastoupené propracovanými kresbami inkoustem a složitým drátěným objektem. Tvorba této dvojice opakovaně tématizuje práci s historickou obrazotvorností. Kov a drát jakožto základní surovina průmyslové civilizace je v jejich podání zároveň řemeslným a estetický předmětem, ale může být i materiálem evokujícím válečné zákopy či kotouče ostnatého drátu. Spojení zručnosti a dějinné tíže obsahů jejich děl si pohrává s intelektuálními teoriemi o rozpadu tradičních řádů a napětí uložené v modernizačních procesech středoevropské krajiny 19. a 20. století. Kresby inkoustem tuto perspektivu dále prohlubují. Útržkovité figurální situace se vrší, bobtnají do nejednoznačných struktur, ale zároveň se drolí a rozpadají do nejasných fragmentů, v nichž se vrací destruktivní resentiment, potlačená agrese a nezpracované formy společenského útlaku a konfliktů. Vrstvení kresby a papíru funguje jako metafora prostředí historických sedimentů, v němž se významy ukládají, překrývají a narušují, podobně jako konflikty, které se v regionu opakovaně vracejí v nových konfiguracích.

Max van Olffen, holandský autor žijící a tvořící v Čechách, pracuje s textilem jako s materiálem tělesné paměti. Látku natahuje, deformuje, barví a odbarvuje v procesu, který má blíž k násilnému podmanění než k zacházení s jemným předmětem. Vznikají trojrozměrné objekty, některé umístěné na stěně jako obrazy, jiné na zemi jako pomyslné portály vyzývající k ponoru do neznámých hlubin či jiných částí reality. Klíčovou inspirací je pro autora rašeliniště. Prostředí, kde nízký obsah kyslíku přirozeně zpomaluje rozklad a uchovává předměty i těla živočichů zakonzervované po tisíciletí. Rašeliniště fungují jako nevědomé archivy – ukládají obětní dary i náhodné pozůstatky, slučují časové roviny a různorodé materiály. Van Olffenova textilní díla tuto logiku přenášejí na látku, která ač člověkem zpracovaná, stále nese otisky svého původu a může hrát roli spojnice k opětovnému nacítění na naše fyzické já.

Výstava nepředkládá společnou tezi ani jednotnou estetiku. Je souběhem tří odlišných způsobů, jakými může umění komentovat a reagovat na měnící se svět – pozorností k fragmentaci přítomnosti, zátěži minulosti a hledáním materiálu schopného unést toto neustále se přelévající napětí mezi lidskou zkušeností proměňujících se perspektiv v běhu času.