Soumrak. Stmívání. Tma skrývající okolní obrysy. Zmenšující prostor viditelný očím. Nitro, které bojuje se stále větší tíhou. Úzkost svírající srdce. Odhalenost těch nejzranitelnějších částí lidského bytí. Těžkost instinktivně táhnoucí k zemi. Stabilita zemského povrchu porostlá trávou. Dávající život rostlinám a stromům. Posílající energii do sněženek svítících i ve tmě. Dávající svou křehkostí naději, že znovu přijde světlo. Světlo, které prozáří tmu. 

Laura Limbourg ve svých dílech pracuje s motivem temnoty, která ve stavech deprese zahaluje lidskou bytost. Nahota na jejích obrazech odhaluje skutečnou podstatu člověka bez masek, rolí či přetvářky, ve své nejhlubší zranitelnosti. Okolní příroda je pro ni vědomým způsobem, jak znovu nalézat rovnováhu. A motiv všudypřítomných sněženek rašících z trávy či ukrytých v dlaních odkazuje k naději, že po zimě vždy přichází jaro, svěží začátek. 

Témata, která vypovídají tolik o dnešní společnosti, jejím nastavení, hledání smyslu a navracení se ke kořenům, rozvíjí Laura Limbourg od svých studií na Oxfordu. Často na jejích obrazech najdeme i ji samou. Nestaví se tedy jako umělkyně jen do role jakéhosi pozorovatele, ale i plně zainteresované lidské bytosti. Autoportrét, oči plné strachu, ruce zakrývající tvář, můry, ty motýlí i ty ve snech. Laura Limbourg rozkrývá (nejen) své nejistoty a hluboké strachy. Maluje přímo na nenašepsovaná plátna, bezprostředně bez přípravných skic, využívá často ředěných barev, jejichž vrstvení, slévání či vpíjení vysvobozuje motivy na plátně z jejich doslovné popisnosti. Ty takto naopak získávají opravdovost. Vyumělkovanost dnešního světa mizí. Zůstává hledání, ztrácení a nalézání sebe sama. 

Hledáme soumrak, zatmění nebo úsvit?

kurátorka: Anna Pulkertová