„Přichází smrt sama, / nebo s dychtivými posilami?“ – takto začíná text písně Fire of the Mind od experimentální britské skupiny Coil, která dala název i této výstavě. Tak jako Coil pojímali hudbu coby magický akt a nástroj transformace vědomí, Lucie Hošková přistupuje ke své výtvarné tvorbě jako k vlastnímu okultnímu rituálu. Její estetika je vystavěna na kolizi protichůdných schémat. Hmota zápasí s rozkladem, existence s nebytím, rozum s šílenstvím a láska s libidem, přičemž vždy triumfuje to druhé jmenované. Tyto role však nejsou definované černobíle – dionýský princip animálního člověka může představovat svobodu a život, zatímco apollinský princip matematicky racionálních andělů nás vede vstříc zhoubě. 

Hošková společně s Coil čerpají z mytologie Williama Blakea, kde chladný konvenční rozum personifikovaný do tyranské postavy Urizena představuje satanistickou sílu podobnou Miltonovu Satanovi. Smrt je symetrická a logická, kdežto člověk na vlnové délce zvířete tvoří součást přírody. Dobro a zlo nejsou protiklady ale siamská dvojčata. Stejně jako při poslechu mantricky-hypnotického textu „Svatý, svatý, svatý, svatý“ si u Hoškové nejsme jistí, zda se jedná o oslavu křesťanského Boha, nebo jeho obžalobu. 

Klíčovým inspiračním zdrojem jsou pro autorku nadpřirozené vize svaté Hildegardy z Bingenu a svaté Terezie z Ávily. Zatímco se sv. Hildegardě v náboženském vytržení zjevoval živoucí kosmický plamen nazývaný Ignis vivens, sv. Terezie zažívala násilné mysticko-erotické transy, kdy jí serafín zabodával do těla zlaté kopí, na jehož konci žhnul oheň. Tento motiv extatického opojení paralyzující bolestí, kdy umrtvené tělo agonicky trpí, avšak rozvolněná duše stoupá k nebesům, zpodobnil ve svém barokním sousoší Gian Lorenzo Bernini.

Hošková však namísto okázalého mramoru používá prosté, omšelé a zdánlivě ohyzdné materiály jako exhumovaná textilní plátna zteřelá erozí. Stejně jako masochisticky zmučené tělo flagelanta odemyká rajskou bránu povznesenému duchu, Hošková „týrá“ hmotu svých děl, aby vynikly jejich spirituální obsahy. Rozklad a rozpad zde představuje nutnou podmínku další budoucí transformace. Odkazuje k první fázi alchymistické přeměny zvané nigredo, jež je symbolizována černým sluncem, které ve své písni zmiňuje skupina Coil.

Posvátno je u autorky provázáno s překračováním tabu a porušováním do sebe se bortícího řádu. Tělo zde není idealizované, ale dysfunkční, zmrzačené, groteskní. Sexualita je vnímána jako iracionální a repulzivní, přičemž namísto vnitřního ukojení přináší pouze vyčerpání a zklamané ahedonické stavy. Cesta k transcendenci je dlážděna zkušenostmi bolesti a hledání krásy ducha vede skrze destrukci těla. To se podepisuje i na autorčině metodickém poškozování struktury jejích uměleckých děl.

Člověk není u Hoškové harmonickou a celistvou bytostí, nýbrž násilným spojením vzájemně nekompatibilních částí podléhajících rychlé biologické zkáze. Je příliš těsně uvázaným uzlem duše toužící po pleroma a těla klesajícího do hrobu. Lze tedy lidský život považovat za jeden dlouhý existenciální výkřik mezi zrozením a skonem? Nebo přeci jen existuje onen čistý oheň mysli naplňující průzračné prostory v Baudelairově básni Vzlétání? Odpověď hledejme v záblescích osy na chvějící se dráze ke hvězdám…

kurátor: Kamil Princ